Příběhy velikonočního zajíčka Chlupáčka

Zajíček Chlupáček se objevil prvně ve zverimexu, kde se zjevují i jiná zvířátka, jako tygr, nosorožec, žirafa, nebo medvěd a samozřejmě i miniaturní zmenšeniny plazodraků, totiž Krokovy délky. To je běžný domácí mazlíček, vzhledem něčím mezi vránou a Comodem z Varanových ostrovů.

Mezi námi existují i takoví úchylové, kteří si domů za domácí mazlíčky pořizují pavouky, štíry, hady s nimiž žijí pod jednou střechou, ti největší šťíropavoukohadí milovníci s nimi jsou v jednom pelíšku, než jejich ohlodanou kostřičku najde policie, jež musí plamenomety celý dům zderatizovat a očistit od zplozenců z pekel.

Velikonoce jsou svátky jara, jejichž hlavním bodem je zavraždění roztomiloučkých velikonočních zajíčků, kteří končí na obědových stolech, kde jsou sežráni, tak velí tradice. Chlupáčkovi hrozila vražda, když se před velikonocemi objevila devítiletá holčička ve zverimexu a místo populárního minidráčka Kroka ukázala zlověstně prstíkem na Chlupáčka, až mu v neblahé předtuše vypadla z papulky okousaná mrkvička na podestýlku mezi pár bobků, krčících se k sobě.

Jarda Zverimex, jež dělal ve zverimexu na prodejně jménem Zverimex se počal k Chlupáčkovi blížit, až ho napřaženou rukou chytil za krkem a to byl Chlupáček v hajzlu, za okamžik putoval do železně přepravního zařízení, zvaného ledabyle klícka, v němž jsou trestanci odsouzení k smrti přepraveni na místo výkonu popravy.

Chlupáček se celý třásl strachy a měl proč, ještě nikdy nebyl unášen devítiletou holčičkou za volantem rodinného auta ze svého zverimexového domova od svého lidského otce Jardy Zverimexe. Ten si ovšem z prodeje Chlupáčka nic nedělal, jelikož když opětně pohlédl do králíkoterárka byl tam zajíček plus jeden navíc. To je běžná magie všech zverimexů.

Chlupáček zvedl čumáček ve svém novém železném vězení, leč v jeho zaječí mysli se nic neurodilo, neboť Chlupáček nebyl obdařen nadzaječí inteligencí a tak si ani nic inteligentního nemyslel, nevěda (pouze tuše) že spadl do spárů velikonoční sekty a že mu jde o život a měl by se co nejrychleji vypaklíčovat a zdrhnout. Bohužel i s úrovní vylamování zámků byl Chlupáček hoden nuly. Chlupáček nepatřil mezi nejbystřejší, ani mezi nejsilnější, Chlupáček byl prostě Chlupáček sledující ze zadního sedadla s vyděšeným zaječím výrazem cestu ke své popravě v troubě.

Tím že byl Chlupáček trouba nebyl hoden mluvy, ale neřekl tím pádem ani jediného hloupého slova (koukám se na tebe knižní Arťome!), tím jeho osobnostní kredit značně stoupl a byl focen do časopisů (ještě než byl unesen) jako byť zádumčivá, ale duchaplná osobnost, kde v posledním čísle se psalo i o velikonočních vrahokráličích zvycích.

V jedné z bankovních hal bankovních dómů seděla Sobinka (óóó), její finanční situace se od posledního setkání s liščí Karkulkou značně naklonila a rozhodla se proto k radikálnímu řešení. Vykrade banku! Proto si omotala hadrem soboroží, aby ji nikdo nepoznal. Zatímco nástěnné hodiny se pomalu na ručičkách přesouvaly k zavíračce. Sobinka ledabyle listovala v Zaječím ekonomickém kaleidoskopu, až došla k rubrice Top 10 nejduchaplnějších zajíčků, kde na prvním místě pózoval Chlupáček.

Sobinka posléze vstala rozvážně k přepážkovému okénku. Byla to zcela běžná přepážka, paní pracovnice tam seděla v helmě, neprůstřelné vestě, v koutku úst doutník a s kvérem za pasem, kryjíc se za pytli s pískem, u nohou měla bedny s granátama a dynamitem. Na stole pak měla granátomet a kulomet, tudíž logicky neprůstřelných skel nebylo potřeba. Sobinka měla malou dámskou bambitku ukrytou v sobokabelce. Sobinka došla k běžné přepážce jenom naprázdno polkla a rozhodla se, že se raději oběsí na půdě, kde jak víme se krásně věší.

Všechno kvetlo, květinky byly barevné jako velikonoční vajíčka a taktéž ani fauna nelenila, za každým keříkem se kopulovalo, až na Sobinku (a několik dalších zoufalců), která šla s provazem na krku při okraji silnice hledající tu půdu kde se krásně věší, ale dosud ji nikdo nebyl schopen poradit, pouze slyšela jakési zmatené blekotání o blázincích, nebo co.

Když tu se kolem vražednou rychlostí (asi 28 km/h) přeřítil jeden z těch silničních nesmyslů, kvůli nimž se lidé vzdali do té doby nejpopulárnějšího a nejvěrnějšího přepravně domácího mazlíka, totiž koně. Sobinka v záchvatu geniality stačila zahlédnout Chlupáčka! Evidentně unášeného za účelem vraždy! To všechno Sobinka z takového minimžiku vyčetla.

Sobinka shodila provaz a sobí rychlostí (29,9 km/h) se jala stíhat únoskyni Chlupáčka, který byl jak již víme zádumčivě duchaplný, leč vystrašený seděl v bobcích hypnotizován pohledem únoskyně ve zpětném zrcátku do kterého nedokázal úpěnlivě vejrat. Po dostižení auta nabrala Sobinka rakvoauťák na soborohy a nechtěně ho shodila z útesu, který se příhodně zrovna objevil. Monstrum silnic se asi stokrát převrátilo, než dopadlo konečně až na dno útesu. Naštěstí Chlupáček byl v klícce připoután bezpečnostním pásem a tak se mu v klícce poskakující po celém autě během pádu nic nestalo.

Vyděšená Sobinka seskákala za chlupáčkem, nadsobí rychlostí vyrvala dveře, našla Chlupáčka zapadlého kdesi pod sedadlem. Po té co ho ještě bezpečnostně vypoutala a otevřela klícku přitiskla totálně zeblitého Chlupáčka k sobě, kterému se kromě psychické újmy nekonečně děsuplným pádem vůbec nic vlastně nestalo. Leč Chlupáček při pádu ani jednou statečně nekřičel, protože nebyl obdařen křičícími hlasivkami.

Pod útesem se nacházelo městečko ve kterém Sobinka za svůj statečný čin zachránění Chlupáčka dostala od starosty barák, jelikož Chlupáčka znal odebíraje Zaječí ekonomický kaleidoskop a tak si považoval za čest, že mohl pro Sobinku a Chlupáčka něco udělat. Ze zádumčivého (leč duchaplného) Chlupáčkova mlčení usoudila Sobinka, že se Chlupáček cítí poněkud traumatizován nechala ho docházet na zelnoterapie, kde za spořádání zeleninky byl slečnou terapeutkou (která se mimochodem do Chlupáčka jako slavné osobnosti zakoukala) terapeuován.