O nepopsatelném pocitu volnosti

    V NOCI jsem se zúčastnil velkolepého mejdanu na hřbitově. 
    Začalo to nevinně, jak takové akce začínají. 
    Šel jsem jen zalít hrob svého otce. 
    Objevili se tam všemožní kumpáni. 
    Dokonce i ti, co už by měli být mrtví. 
    Než jsem se nadál, tak tam byla u pumpy s konvemi pípa a spousta flašek. 
    Vypuklo něco hodně divokého. 
    Z malé hrstky lidí jich bylo čím dál tím víc. 
    Za hřbitovní zdí se dokonce objevily stánky jak na pouti a vše bylo osvětlené množstvím luxů. 
    Pár starších lidí přišlo protestovat, ale neměli sebemenší šanci. 
    To si mohli rovnou vytesat svoje jména na pomníky z dnešním datem úmrtí.
    Bylo to jak techno párty. 
    Jen se tam hrála muzika ve stylu Black Sabbath. 
    Došlo i na borcení pomníků a uprostřed hřbitova tak vznikl kráter.
    Někdo by si mohl myslet, že to byl vstup do pekla, ale byla to jen díra plná kostí.
    Nic víc. 

    Na vysoké haldě vedle hřbitova začal hořet velký dřevěný triangl. 
    Pár lidí tam pobíhalo v bílých spacích čepičkách s bambulkami, které měli stažené přes tváře a jen v místě očí je měli rozstřižené. 
    Přiznám se, že jsem byl tak opilý, že si pamatuji pouhé  útržky. 
    Jako bych byl pod nějakou drogou. 
    Fotbalista v dresu vykřikoval: JÁ DROGY NEBERU!
    Ale kdo by mu to věřil.  
    Ani já drogy neberu.
    A rád bych tomu věřil.

    Ráno jsem pak viděl trosky kamenných pomníků i dole na náměstí vesnice u autobusové zastávky. 
    Točil se tam kolem toho starosta s obecní radou. 
    Jeden z nich vzal do ruky lebku a zíral na ni jako kdyby šlo o někoho z přízně.  
    Všichni se pak dívali na mě jako bych za to mohl já.

PS.
        „Copak někdo může za svoje sny,“ pokrčil jsem rameny a šel si do Jednoty koupit mlíko.