DneSS

Něco je špatně. Nebo možná všechno. Něco je jinak než by být mělo. A nebo to jenom nechápu. Sakra! Snad: Všechno je jinak ? Tak zní titul knihy kterou sepsal Ondřej Neff a která vyšla v nakladatelství Albatros v roce 1986 a kterou já jakožto zarytý a posléze zase vyrytý scifista zakoupil 26.VI.1987. Ten paragon je záložkou v knížce. Ne. Prostě to nechápu. Moje ájsíkjů na to zkrátka nestačí. Moje mysl funguje v rámci naučených schémat a definic a vstřebat něco jiného neznámého je nad rámec její kapacity. Prostě nic.

Klapnou dveře a ač k nim stojím zády vím že vchází Ona. Šestý nesmysl. Otočím se a na vzdálenost circa dvacet metrů se na Ni podívám. Jenom kratince. Letmo. Usmívá se. Nechci to vidět. Otáčím se zpět a přisypávám další várku odpadu do lisu. Zastaví se vedle mne a říká: Čau Miri. Všechno nejlepší k svátku. Chtě nechtě se na Ni musím podívat ještě jednou. Tentokrát však na vzdálenost asi jen tak půl metru. Je krásná. Oči Jí září jako nejjasnější hvězdy v té nejtemnější noci. A mně není pomoci. Chtěl bych... Ale nic pro tebe nemám pokračuje. (Vždyť já taky nic nechci! Jo. Ne. Kecám. Chci. Chci Tebe. Vždyť to víš. A nevíš.) Chtěl jsem Jí říct že mi třeba jen může podat ruku. A... Kdyby chtěla tak políbit. Ale neřekl. Víš - zjistila jsem to až dnes ráno v práci. Doma nestíhám. (Fuckt jo? Se diwim...) No... Tak hlavně že sis vůbec všimla že. Nic jiného jsem říct nedokázal.

Proč bys mi měla něco dávat? Mně. Panu NIKDO. Tomu směšnému starému šedivému chlápkovi s bříškem. Týpkovi který Tě už víc než dva měsíce ignoruje a chová se k Tobě jednoduše hnusně. Jak to jen jde v rámci zachování korektnosti. Komu? Čemu? K zlosti.

Třeba je to opravdu tak že čím je chlap větší hovado tím víc jej mají hodné holky rády. Do prdele! Kurva! Proč jsem nebyl hajzl už od puberty?! Mohl jsem jich mít na každém prstu deset.

Ač se ji snažím zapudit tak se mi na mysl dere stále jedna a ta samá myšLenka. A nebo právě proto? Chtěl bych Jí říct že si to musíme vyříkat. Mezi čtyřma očima a jedněma brejlema. Ale... Můžu Jí to vůbec říci? A tak den za dnem mlčím. Užírám a trápím se zevnitř. Stejně by řekla ne. Nebo ne?

A tak jen doufám že mi zitra z jitra něco nepřinese. Nechci žádný dárek. Ale musel bych jej přijmout. Musel? Mohl bych Jí říct že od Ní NIC nechci? Stejně jako jsem Jí neřekl že to jak mi ublížila na vánice tak ty její dárky jsem všechny dal Adamovi. Už mi tak letos jednou přinesla buchtu a já ji sežral. Nechtěl jsem. A stejně...

Můj kolega z první práce vždycky řikal: Jedna věc je jistá. Hitler nebyl komunista. Ale já už si na světě nejsem jistý ničím. 

Věci co nechceš ať se stanou ty se stejně stanou. A chleba s máslem padá na zem vždycky blbou stranou...

A věci co chceš aby se staly ty se prostě nestanou. Ne.

Tečka.