Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Za jedním vykáceným lesem, vyschlou řekou a srovnanou horou žila jedna moc hodná pani ve své sklobetonové chaloupce s výhledem na skládku hořících pneumatik, kam chodila za úplňků nahá sbírat bylinky. Tak trochu nedaleko bývalo městečko s nemocnicí, která se propadla do pekel, poté co si ji odnesl čert. Od té doby v městečku zel bezedný jícen, zvaný Pekelná díra, který byl turistům přístupný každý sudý čtvrtek od 10:00 do 18:00 za drobný, městský, turistický poplatek.
Zprvu to žádnému měšťanovi moc nevadilo, že jim nemocnici odnesl čert do pekel a očekávali výstavbu nemocnice nové. Avšak radní, jejichž radnice se povážlivě nakláněla nad Pekelnou dírou se novou nemocnici báli schválit ku postavení se. Měšťanové byli lékami zprvu dobře předzásobeni a mohli zákeřné a záludné nemoci ubít z vlastních zásob. Později nastoupila sousedská výpomoc a domovní lékové provýbory a nakonec se užívali i léky zcela prošlé. To ale nic neřešilo a jednoho dne léky v celém městečku došly až ku dnu svému.
Zdraví měšťanů začalo být povážlivé, zprvu chořeli jen lehkými chorobami, jako špatnou náladou, ale postupně choroby bez léků narůstaly, nemocnost stoupala a dokonce umřel první chorobně žárlivý muž, který se oběsil ve stodole v paneláku. Tehdy jednoho vyděšeného měšťana, kterého vytáhli z pod vraku nabouraného auta, když se chorobně bál o své zdraví a zapomněl se rozhlédnout na rušné křižovatce, že i on ochoří - napadlo ho, že jeho prapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprababička, kterou měl moc rád a chodil s ní sbírat v zimě borůvky do jedné opuštěné hájenky na kraji lesa, že mu jednou jedinkrát ve slabé chvilce vyprávěla o jakési pochybné bylinkářce, která, ale opravdu jenom prý léčí lid k ní přicházející z širokých i blízkých míst, leč prý to nedělala zadarmo v čemž byl háček, který si přisražený měšťan již neupamatoval, neboť měl na svou prapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprababičku jiných vzpomínek, které mu stály za upamatování si.
Což se nyní ochořelým měšťanům, ohledně přesné lokalizace bylinkářky náramně hodilo a ihned, jakmile uplynulo dvanáctero sedmkrát hodin, což byla sobota vycházejícího rána, vyrazili jako jeden měšťan k černému dýmu z pneumatik, který vesele dusil a štípal do očí, vznášejíc se přitom netaktně k obloze. V široširém blízkém okolí žádných jiných sklobetonových chaloupek nebylo a tak měšťané stanuli naráz přede dveřmi. Po choré hodině dohadování, kdo vlastně se ujme aktu klepacího na dveře pochybně domnělé bylinkářky, konečně se tohoto významného předělu ujal sám starosta městský, tou dobou chorobně unavený a tak při klepání třikráte usnul a třikráte byl probuzen.
Bylinkářka byla opravdu moc stará a trvalo ji dva dny, než došla od své televize, která promítala plápolající oheň v krbu. Měšťané si zatím užívali čerstvý, venkovský vzduch z nedaleké hořící skládky pneumatik. A jak to tak bývá, na čerstvém povětří přišli k jiným myšlenkám a byli zcela samo-se-uzdraveni a tak jen poděkovali bylinkářce, sebrali spícího starostu od podlahy a navrátili se bezpečně, opojeni nezlomným zdravím ke svým domovům, zatímco se bylinkářka vracela dva dny do svého křesla před televizi.
moje oblíbená činnost je spaní, lenošení a celkové maření času obecně, takže většinou nedělám vůbec nic :D
jen tak mě to napadne a staršidelné to není ve smyslu strašidelného příběhu, ale strašidelnou češtinou, která u mě dostává na frak, ale nemám buňky to dát dohromady správně, navíc i tam kde už jsem se cítil v pravidlech jaksi jistý, i tam pozoruju z času načas, že zase nevím :D
Mimo jiné mě zaujala výrazně nadstandardní časová prodleva od kontaktů starostova ohnutého ukazováčku s materiálem dveří do jejich otevření pěstěnou prackou bylinné urseniorky a údajné terapeutky.
Připomnělo mi to, jak soused opaloval bužírku nebo co to bylo z drátů do sběru.... I listí ořešáků bylo černé...myslím si, tak jako jeho celá zakarpatská duše včetně stodoly a polonin. :)