"Tati, a jsou tam hrobečky jako domečky skřítků!"
Autobus dovrněl a mé bosé palce se nořily do spadaného jehličí pohlazeného vlhkou dlaní soumraku. Chtěl jsem jít dovnitř, strašně moc, vstoupit do toho čarovného království skřítkovských domečků zakrývajících vychladlá těla. Sevřelo se mi srdce, namlouval jsem si, že třeba někoho potkám a to mě společensky odradí neoplakávat po sté kůru stromů tyčících se . ne do výšky, konce jsem jim nedohlédl, řekl bych že do nebe.