Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Nejzvláštnější osobou, jenž jsem za svůj život potkal byl jeden z mých dědečků. Ten od maminky. Narodil se na začátku tohohle bláznivého století a jmenoval se Karel Havlíček Hus. Karel Hus po svém tatínkovi, jak velela rodinná tradice a Havlíček po kmotrovi. A jaké měl jméno, takový měl i život.
Ač je to k nevíře a to i přesto, že pocházel z chudé rodiny, byl jedináček. Maminka umřela týden po porodu a tatínek padl na konci I. světové války.
Už od deseti let musel tvrdě pracovat u sedláka na statku u koní. Můj dědeček koně miloval. Ale přišla válka a ta postupně koně spolykala. Když si přišli tři pánové v uniformách s puškami přes rameno pro poslední koně mezi nimiž byl i dědečkův mazlíček, odmítl jim je vydat. Strhla se rvačka, ve které dědeček zvítězil. K jeho smůle však jednoho vojáka zabil. Býval za mlada velkým silákem.
Od té doby žil v lese. On a ten kůň. Po dlouhé dva roky. Potom jednou na podzim kůň umřel a dědečkovi se začalo stýskat po lidech.
Vrátil se koncem října 1918. A v té euforii, která v té době vládla, se na jeho čin zapomnělo. Vždyť šlo o nenáviděného rakouského vojáka, tak co.
V lese se z dědečka stal jiný člověk, ostatní ho nazývali podivínem. Proto odešel na samotu vysoko v horách. Daleko od lidí. A aby se tam necítil moc smutný vzal si s sebou pár koní. Později k nim přibyla i má babička. Nejspíše by tam žili až do smrti, ale osud tomu chtěl jinak.
Přišla válka. Druhá a ke všemu světová. Dědeček si pamatoval, jak koním ublížila ta válka první, ve které ztratil tatínka a děsně ho to rozčílilo. Na tržišti si koupil dva nejzbědovanější psy. Jednoho pojmenoval Hitler a druhého Goebbels.
Hodně je tloukl a moc sprostě jim nadával. Až ho někdo uslyšel jak volá: „Hitlere drž hubu.“ Nebo: „Goebbels, nežebrej nebo ti nakopu prdel.“ a udal ho.
Dědeček dostal varování a podařilo se mu utéct a proklouznout až do Anglie. Babičku zachránilo pokročilé těhotenství, částečný německý původ a i to, že všichni považovali dědečka za blázna.
Psy nezachránilo nic. Vzhledem k tomu, že byli Hitler s Goebbelsem shledáni pro vojenské účely nepoužitelní, zastřelili je na dvoře.
Když babička porodila moji maminku, učil se dědeček házet bomby z anglických letadel do německých linií a měst. A babička s mou maminkou na něho trpělivě na té samotě čekaly.
Ale moc se mu létání nelíbilo a tak se nechal přeložit na zásobovací loď, která jezdila sem a tam, občas s nějakou ponorkou v zádech, po všech možných mořích i oceánech.
Jednou je jedna ponorka dohonila a potopila. Dědeček ležel dva dny v teplé mořské vodě a doufal, že to jeho vesta vydrží, protože neuměl plavat. Vydržela, ale tělu ten pobyt neudělat dobře.
Ale všechno má svůj konec. I válka. Nějakou dobu to trvalo, než se dědeček uzdravil a dostal na starý dobrý kontinent. Chvilku se toulal po Evropě a v srpnu 1948 se mu začalo stýskat a rozhodl se vrátit domů. Tam ale nedorazil. Trošku se zapomněl na Moravě a odtamtud ho po nějakém čase za zásluhy ve II. světové válce poslali se spoustou dalších hrdinů na príma zotavovací zájezd za státní útraty, který končil v uranových dolech Jáchymov. V padesátém šestém dědečka pustili.
To mu táhlo na šestapadesát, babičce bylo o deset let méně a mé mamince patnáct. Tehdy poprvé uviděla toho vysokého, stále zamračeného pána, kterého se napoprvé moc bála, a o kterém ji babička řekla, že je to její tatínek.
Po těch všech zkušenostech dědeček na lidi ještě více zanevřel. Ožil až v roce 1968. Ale poté, co se přes les převalila kolona ruských tanků, ztratil veškeré ideály a stáhl se ještě více do sebe.
Koupil znovu dva psy. Toho třínohého pojmenoval Brežněv a poloslepého Bilak. S věkem zmoudřel a proto je nebil ani jim nenadával jako Hitlerovi s Goebbelsem. Za týden mu je někdo otrávil.
Rok nato maminka potkala na dovolené mého tatínka a byla svatba. Babička zemřela několik dní po obřadě. A dědeček, který se svatby nezúčastnil, protože nechtěl přijet do města a natož jít do kostela zůstal úplně sám.
Od té doby podnikal dlouhé pěší túry po horách. Někdy byl pryč celé dny. Celá rodina z toho šílela, ale já byl klidný. Vždycky mi nechával klíč pod rohožkou. Jezdil jsem k němu velmi často. Jednou v říjnu 1989 odešel a již se nevrátil. Našli ho až na jaře, když slezl sníh a nebyl na něj vůbec hezký pohled. Ale snad to tak bylo lepší. Jen Bůh ví, co si pro něj život dál přichystal.
Písmák