Fotografie

   Jistě znáte ten pocit, prst tiskne spoušť, dech se ani nehne, nic jiného než snímek teď není. Soustředěnost roste, záběr už vyvstává před očima a - cvak. Závěrka objektivu se otevře a čas v tu chvíli udiveně stojí. Světlo prudce vtéká do rukou. Všechno okolo zkřehlo jako jinovatka. V ten nicotný okamžik se nepohne ani jediná myšlenka. Cvak. - Po drobném zaváhání se čas opět rozbíhá, napětí opadá a střídá ho radostné očekávání. Právě se - možná -povedlo zacinkat na pavučinu. V té kouzelné skříňce v rukách držíte odlitek krásy - ještě nenarozenou fotografii.

   Slyšel jsem, jak někteří hanili umění fotografovat. Prý na tom nevidí žádné umění. Důvod byl ten, že neviděli krásu, kterou se fotografové snaží zachytit, a proto neviděli ani umění.
   Vždyť z toho nádherného, co dovede naší duši působit radost, krása jediná nezůstává skryta našim očím. Je výsostnou úlohou umělců dotýkat se této krásy a lapat ji do svých básní, symfonií, obrazů i fotografií. Kdyby nebylo tohoto umění, byl by člověk o kus dál od lidí a o nemenší kus blíže zvířatům.
   Ale naštěstí tu umělecká fotografie je. A snaží se lidem ukázat, co třeba ještě neviděli. Už jen proto má své nezaměnitelné kouzlo, svůj půvab. Stačí se v klidu zadívat a začne sama promlouvat. Fotografii vládne ticho. Ticho, ve kterém uvízl jediný okamžik a navždy v něm zůstane. Když se seznamujeme s fotografií, je to jako bychom vstupovali do chrámu - i tam vládne ticho, i tam je prostor naplněn něčím věčným, neměnným. A možná je to právě věčnost, co se prostřednictvím krásy do fotografie dostává.