Sonet Tobě.

pro Johanku

Jméno jenž nosíš uvízlo na mých rtech
stejně jak pavučinky babího léta
za ním půjdu až na kraj světa
Omotalas si je na svých prstech.

Hovořící oči ráno přichází
nábřežím schodišt probuzených řas
první úsměv na tváři tas
A rty k sobě něžně přirazí.

oči jsou branou bran světla cest
Napočítám v nich tisíce hvězd
jemných paprsků zlatých nití

Kolik růží uvadlo od posledního dopisu
kolika básním rozkvetlo nadpisů
A neuvízlas v mé síti.

---