Splav

Trápím se, trápím, myslím si,

kde bych tě nejraděj potkal.

Ulice střídám, parky a nábřeží,

bojím se krásných lží.

Bojím se lesa. V posledním lese

kdo miluje, srdce své neunese.

Na můj práh kdyby jsi vstoupila,

snad bys mne tím zabila.

Chtěl bych tě potkati v lukách.

V lukách je vlání

na všechny strany, pokorné odevzdávání.

V lukách je nejprostší života stůl,

rozlomíš chleba, podáš ženě půl,

chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,

až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,

a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,

muž má touhu rozsévače,

žena má úrodný klín...

Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc.

A až bys mi odešla, ach, z večera již,

bys na mne nemyslila víc,

jen na prosebný a děkovný můj hlas,

jako bych jen splavem byl,

který v lukách krásně zpívat slyšelas...