Podzimní divadlo – v hledišti Bůh

Podzimní divadlo – v hledišti Bůh

Vítr listí po pěšině rozčesává

a já šlapu po tom podzimním účesu.

Cítím tu tíhu světa jak dopadává,

mně na ramena – bože ať ji unesu.

Potkávám muže, on zasněný má pohled.

I jemu listí v parku hladí něžně tvář.

A ve větvích stromů sedí, dávno proklet,

anděl, jenž zmoklá má křídla, pryč svatozář.

Chodím po tom, krásně barevném, koberci

a pozoruji divadlo kolem sebe.

Je to drama, které tu hrají neherci

a já věřím, že i Bůh dívá se z nebe,

jak ty marionety v tvářích dřevěných

stále stejný mají pohled, výraz i klam.

„Hej Bože!“ chce se mi řvát. „I tohle je hřích?

Vždyť ty loutky k pobavení, stvořil jsi sám.

Potom jenom vítr foukl do koberce

a sníh začal poletovat z nebeských vrat.

To jen Bůh změnil kulisy pro své herce

a promrzlý anděl, prosil ho o návrat.

Proplouvám sněhem a listím na zem spadlým,

stopy do sněhu a vločky pod košili.

Pohled můj propíjí se obzorem matným

a já chtěl bych prohlédnout aspoň na chvíli.