Aspoň na chvíli

         V kavárně, v jednom nejmenovaném městě, seděla u stolku číslo pět mladá dívka a četla velkou tlustou knihu.

         Necházela se přesně dva metry od postaršího muže, který mladou dámu pozoroval velice bystrým pohledem už několik desítek minut. Působila na něj milým dojmem, obzvláště ve chvíli, kdy k jejímu místu přistoupil obsluhující mladík a zeptal se, co by si přála. Objednala si velké Late Maciato a malý kousek punčového dortu a pak se opět vrátila k rozečtené knize. Mohlo jí být tak dvacet pět let, víc ne.         

         Podívala se na postaršího člověka u protějšího stolku, přičemž se její oči nečekaně střetly s jeho- tedy. . . nečekaně pro ni. Zmateně si za ucho zarovnala pramen dlouhých tmavých vlasů a znovu nasměrovala svůj zrak ke stolku číslo tři.

         Dobře si tu mladou a docela atraktivní dívku prohlédl. Měla modro-zeleno-hnědo-šedé panenky, ve kterých našel spoustu bolesti a strachu ze sebe samé. Pocítil nutkání ji oslovit a nedokázal ho potlačit.

          Zamávala rukou na obsluhu a zavolala, že hodlá zaplatit. Mladík v bílé zástěře byl za moment u ní. Vytáhla peněženku z kapsy pískově zbarveného polokabátu a chystala se podat člověku před sebou úhledně složenou bankovku. Peněženka jí vypadla z ruky, ale slečna ji nestačila zvednout.

          Sehnul se k podlaze a podal jí její malý poklad. Protože byla peněženka otevřená, všiml si, když ji zvedal, občanského průkazu a pouhým pohledem zjistil, že mladé dámě bylo právě před několika měsíci teprve osmnáct let. Překvapilo ho to. Na svůj věk vypadala sečtěle a ztrápeně.

          ,,Promiňte, myslím, že vám něco upadlo!"

          ,,Jste moc hodný, díky! Chtěla jsem zrovna odejít."

          ,,Vážně? To mne velmi mrzí, slečno! Měl jsem v úmyslu zeptat se vás na to, co čtete."podíval se zamyšleně na hřbet knihy, kterou teď dívka křečovitě svírala v rukou. 

          ,,Dante Alighieri, Božská komedie."řekla poněkud zaskočena jeho zájmem.

          ,,Mohu se k vám posadit?"

          ,,Bohužel, za půl hodiny musím být doma, mám mnoho práce. Mohla bych vás ale pozvat k sobě."neměla ponětí, proč tohle řekla, nikdy si nezvala do bytu o tolik starší muže. Kolik mu mohlo být osmapadesát? Věděla, že se na ni díval, věděla že ho to těšilo a co víc, on vycítil její poznání.

           Venku začalo sněžit a on jí nabídnul svoje rámě. Měl na sobě dlouhý šedý kabát a jeho bílé vlasy byly sčesány dozadu. Mluvili spolu celou cestu do jejího bytu.

            Jeho vrásky kolem očí jí připadaly barevné a plné zkušeností, ovšem samotné jeho chladné modré oči jí v tomto směru dočista zmátly. Cítila, že s ním musí zůstat do konce života.

            Co bylo dál? Nic zvláštního. Jen jsem vám chtěla ukázat dokonale šťastný pár. Aspoň na chvíli.