Vzlyk

Dívka sedí a usedavě pláče. Nemůže popadnout dech a po líčkách se jí řinou slzy. Pro ostatní musí ten zvuk znít divně. Jen hysterické vzdechy odvedle z pokoje. Oni si snad myslí, že je ta dívka naštvaná. Snad na ně…Ale to vůbec není pravda. Jen je jí to všechno líto. Proč si ostatní vykládají její slova jinak? Je to snad tím, že neumí ta slova správně používat a ostatní se nechtějí vcítit do jejích pocitů?O tom všem teď ta dívka přemýšlí a při každé nové otázce sama sobě začne víc a víc vzlykat.

Nestojí o to, aby ONI přišli a začali ji utěšovat. Na co je útěcha, když není opravdová? Na co je cokoliv, co není opravdové? Je jí to moc líto. Ještě toho musí ti ostatní hodně zažít, aby nakonec zjistili, co se jim ta dívka snažila říct. Ona na všechno  přišla asi moc brzy. A nedokáže své pocity skrývat. Jen sedí, usedavě pláče a přemýšlí. Přeje celému světu poznání a zároveň mu děkuje, že jí to poznání už dopřál. Ví, že existují lidé, kteří ji bezmezně a hlavně opravdově milují, ale teď je tu při sobě postrádá. On to tuší, a proto vyletí ze svého okna a něžně ji pohladí po vlasech.