pro lukáše

Ještě pořád tu sedávám. Ano, přesně tam, kde jsme byli spolu. Teda když tam neseděly ty vaše sousedky. Viděli jsme skoro přímo do tvého pokoje. Ale většinou sis zatáhl ty studeně stříbrné žaluzie, aby nás právě ty sousedky neviděly tančit, kreslit, poslouchat nebo se milovat.

            A teď tam nejsi. Vlastně ani nevím, kde bydlíš, nebo jestli tě náhodou neodvezli do Opavy. Pokaždé, když tam tak sedím, dívám se do toho kdysi tvého pokoje a vidím, jak tam tančí, kreslí, poslouchají nebo se milují jiní lidé, pokaždé si tě představuju mezi těmi bílými stěnami a bílými doktory a bílými prášky, které ti jistě násilím cpou do krku.

To my jsme byli pro mír. Nemyli jsme si pupky a na hlavách si vytvářeli stále další dredy...marihuanové výlety do ráje..a ten oranžový knoflík. Mám ho ještě pořád u sebe. Každý pátek, když jdu na hodiny cella se na tu lavičku posadím, zapálím další cigaretu do sbírky (ne, ještě jsem nepřestala kouřit..), mnu ten tvůj oranžový korálek, myslím na tvé šťastné oči (no, jo ony byly zblázněné, ale to já jsem v těch chvílích opravdu nepovažovala za důležité..) a trochu ještěrčí jazyk.

Jistě se máš dobře. Já vlastně taky. Vážně nevím, proč, ale nikdy se neubráním vzpomínání a kouření na lavičce ( s cellem mezi koleny, jak se ti to líbilo) a dívání se do tvého bývalého okna.