K ránu kdys

K ránu kdys tiše, abych nerozčeřil klidné vlnění jejího dechu, jsem se vysmekl z obklíčení něžných chapadýlek. Váben, inspirací zřejmě, zlehoučka počal jsem psát, zprvu prstem jen, na její — ó ano, na její bříško. Po chvíli, kdy i rty jsem vpisoval literu za literou v ten přítulný podklad, usmyslil jsem si zkontrolovat, co napsáno, snad i chyby opravit. Bříško se mírně zachvělo, nelibostí asi, že s psaním přestal jsem, a já četl udiven; to nebyla próza ani verš, ba ani vzkaz, jen ó — ó — ó já napsal jsem, znovu, zas a zas. Zklamán jsem byl, však blesk poznání, ručkující bez přírazu po hromosvodu mé kůry mozkové, mi pravdu osvětlil: každé poznání je dobré a já už teď vím, proč ó je tak sladce oblé.

---