Pláč

Chtělo se jí plakat. Moc se jí chtělo plakat, ale nemohla. Její slzné kanálky jakoby byly vyschlé. Ani slzu neuronila, ale tak moc chtěla. Nešlo to. Oči zůstávaly suché i přes ta všechna trápení. A možná ani tolik nechtěla plakat, třeba se jen chtěla topit v tom svém neštěstí. Být sama a přitom být někým litována. Byla zmatená. Čekala až přijde ta euforie. Až bude jen sama se svými pocity a bude plakat; jestli se jí bude chtít. Chtěla zavřít oči a čekat až se vyroní první slza. Ta, která spustí ten vodopád. Vyčerpávající, uklidňující pláč. Věděla, že pláč ji očistí od všech hříchů i trápení. Ty slzy to vše odplaví. Ale proč nemůže uronit ani jednu? Vždyť svět je tak krutý. Proč nemůže přijít vysvobození v podobě pláče? Čím víc na to myslela, tím nemožnější se to zdálo. A pak to přišlo. Přišel on. Už na první pohled to poznal. Proč on může plakat a já ne? Jeho slzy na ní dopadaly a tehdy přišlo to osvobození. Uklidnění. On to už věděl, ona ne. Byla mrtvá.