Skleróza

Mažoretky v červeném zkušeně pochodovaly po náměstíčku přeplněném lidmi kochajícími se tou nádherou. Holohlavý dědula na dálku pokynul svému příteli s kostkovanou čepicí, usedl na lavičku a nadšeně sledoval dění kolem sebe.

Sluníčko nemilosrdně pražilo a tak si za chvíli otevřel láhev žluté limonády. Usrkával a přemýšlel, jak rád by si teď dal půllitr vychlazeného piva, které mu ovšem doktor už loni zakázal.

Mažoretky dopochodovaly, dědula dosrkal limonádu a ustaraně pozoroval mraky najednou kupící se na obloze. Starosti mu dělal také zvedající se vítr. Co kdyby začalo pršet? Celé dny býval sám doma a teď by mu nepřízeň počasí měla zkazit tu krásnou podívanou? Tak to teda ne!

Z ustaraných myšlenek ho vytrhl až vysoký hlásek: “Ludvíčku! Ludvíčku…jsi to opravdu Ty!” Pomalu se otočil a nechápavě koukal na stvoření, které se k němu hrnulo. Pravda, byl sice kapánek krátkozraký, ale tuto osobu přes její tělesné rozměry viděl velmi dobře. A nutno dodat, že ji vůbec nepoznával.

“Ludvíčku,” nepřestávalo stvoření halekat a rychle se přibližovalo.

Co teď? Utéct nebo hrdinsky setrvat na místě činu? Hrdinsky si vybral to druhé. Dáma doklusala a sevřela dědu ve vroucím objetí.

“Ludvíčku…” vzdychla a přidala polibek.

Ludvíček, mírně zmaten, se z její náruče vyprostil a svým nejpevnějším hlasem se otázal: “Kdo proboha jste?!”

Paní se na něj překvapeně podívala a zaštkala: “Ty mě nepoznáváš? Ó Ludvíčku!”

“Tak dobře, Ludvíčku, jak chceš. Vracím se k mamince!”

Otočila své velké tělo a co nejladněji se vzdálila.

Dědula si pohladil plešku, otevřel si novou žlutou limonádu, pozoroval další mažoretky a říkla si, jak dobré míti sklerózu.