Zelená šedivost

Čtyřicet let, den po dni, spálila,

přišla potichoučku, aniž se pohnula.

Vrtala díry a zkoušela překážky,

najednou bylo vše z překližky.

A ta se prolomila jako hráz,

co zbylo v srdci- snad jen mráz.

V neupřímném osvícení

lidé stáli namačkaní

a věděli, že pryč jsou ta léta.

Už neměla pocit, že létá-

sama seděla nad dírou,

a neměla ani ruku jedinou,

aby ji zarazila. Neskač!

Hrášky padaly dolů. Neplač..

Zelená kolem vymizela,

jako by si to rozmyslela.

Co s vůní, co s kolíky,

už nemá chuť ani na fíky,

co jí tuhle přinesla ta malá.

Vzpomínka- jak já bych si hrála!

Pole znovu našeptává,

támhle, slyšíš, roste tráva.

A ona běží popaměti,

proč má pocit, že v té změti

se už nevyzná.

Nic už se nechystá

pro ni obrůst-

snad jen zarůst.