Zoufalé štěstí

Ach,

stačí jen slyšet jeho hlas a rozbuší se mi srdce.
Miluji,když se spolu můžeme zasmát a také sdílet svůj žal.
Nemůžu se nabažit jeho slov,jeho neviditelných úsměvů a citoslovcí polibků.
K čemu je moderní komunikace dvěma lidem,kteří potřebují svoji přítomnost a nestačí jim být spolu pouze "uševně"?Když s ním mohu trávit pár minut jen takto,trápím se pak ještě víc.
Loučení je přetěžké.Položím telefonní sluchátko a nemůžu dýchat,nechci se opět nadechnout reálného světa a tím si poskvrnit momentální krásné a opojné myšlenky na NĚJ.
Udělám pár kroků od telefonu a už se na mě valí informace ze všech stran.
Pocit štěstí a opojení mi nevědomky pokazí nějaký "láskokaz"!
Zavřu se do pokoje,v duchu si přemítám náš rozhovor stále dokola a představuji si jeho andělskou tvář.Chtěla bych vykřičet do celého světa,jak moc ho miluji!A jak moc CHCI BÝT S NÍM!!!
...ale pokus vydat ze sebe hlásku mě zaškrtí a vhrne mi slzy do očí.
Pláču,ale jsem ten nejšťastnější člověk.
Mé smíšené pocity mi nedovolí přemýšlet.Vzpomenu si totiž vždy na chvíle,kdy jsme "fyzicky" spolu.Můžu ho objímat,hrát si s jeho vlasy a nechat se opíjet jeho líbajícími slovy.

(...)

...kde to jsem?Tvrdá židle,pokoj s bílou záclonou...
A,už vím,.....,zpět v realitě.
Celá se chvěji posledními zbytky naděje a oči se mi lesknou jako falešné drahokamy.

Už jen pár dní,hodin,minut,vt....

POČKAT!

(........vteřinová ručička se zastavila...)