Na Puškina

........, dojata mou prosbou úpěnlivou, se vzdáváš mi se studem a s něhou zdrženlivou, když všechna horoucnost a rozvichřený cit jak vlna rozbíjí se o tvůj chlad a klid, když rozplameňuješ se poté víc a více - až chytíš o můj žár a hoříš jako svíce. (A.S. Puškin, přeložil P. Křička)

Včera jsem tě potkal a to už jsem nevěřil, že jsi ... Na boso bílá omotaná v celofánu ... Potkal jsem tě k ránu po noci plné cvrčků. Objal jsem pohledem kytaru tvých boků a ty jsi rozkvetla studem. Naložil jsem tě na leknín, pluli jsme noční Prahou ... ... pohon na rozvichřený cit ... smím tě líbat nebo jen políbit? Kudy se dere noc k ránu přes hodiny vlků? Jsi rudá růžová, že se tě bojím dotknout a nemohu přestat se tě dotýkat. Jsi křída křídová zdrženlivá něho Rozbíjíš moje vlny o předstíraný chlad. Jsem voják bez koruny, nedřel jsem prstoklad. Svou rukou hledám pevný bod mé roznícené štěstí a ty mi ukazuješ vchod k jeskyni bez neřestí. Rozplameněné ticho.

---