Robertova smůla.

     Chtěl? Ano. Ale přesto váhal. -  Bylo to odříkání, které sice působí nejdříve bolest, ale po němž je rozkoš dvojnásobná? Nebo to byl jen docela obyčejný ostych? Možná to sám nevěděl. Konec konců - měl jiné starosti.

     Její ňadra. Do mramoru či do žuly? Nebo by byl lepší

některý z těch skvělých nových plastů ve spojení s wolframovou sítí pod napětím 50 000 voltů? A k tomu flexibilní hudba s klasicistnímí metalovými prvky. Ano! To je přesně ono. A pro kontrast pár kousků ručně vydělávané lidské kůže. Jenomže - co ona? Jak ji přesvědčit? Zatím ho příliš nevnímala.

     "...Giovanini je naprosto nudný exhibicionista. Táhnout se s kamiónem až na severní pobřeží pro pár leklých velryb, a pak je tak jak jsou vystavovat po širým nebem tady v Praze. Jak mu to vůbec mohla hygiena povolit? Bože ten zápach! ...a těch much!"

     "Ale třeba tím chtěl protestovat proti vybíjení velryb....."

     "Takový Darbelán zase veřejně onanuje a při tom pláče! Opravdu nechutné."

     Ani se nesnažil namítat, že Darbelán třeba chtěl poukázat na neveselý úděl osamělých mužů, kterých, žel, poslední dobou v důsledků rychle se šířící módní vlny lesbismu neustále přibývalo. Místo toho položil sám sobě otázku, proč ho k sobě pozvala? Mohla si přece zapnout poslouchací automat, a brousit si svou výřečnost na něm.A automat by ji opravil špatnou intonaci, spočítal by ji použitou slovní zásobu a upozornil by ji na stylistické chyby, což Robert neudělá.

     "Budeš gin?" Otázka ho natolik překvapila, že na ni vůbec nezareagoval.

     "Haló, je někdo doma?! Ptala jsem se, jestli si dáš gin."

     Trošku se vzpamatoval. "Ne, děkuji."

     "Tak snad whisky and soda?"

     "Ne, děkuji."

     "Tedy něco nealko- džus, colu, čaj...?"

     "Ne, děkuji."

     A při tom měl takovou žízeň! Při pomyšlení na orosenou sklenici oranžády s kapkou ginu a s plovoucími kostkami ledu se celý zpotil a jazyk se mu přilepil na patro, že pojednou nebyl schopen vypravit ze sebe jediné slovo. Tak proč?

     Ňadra, wolframová síť, flexibilní hudba, heavy metal, lidská kůže - všechno, všechno se rozplývalo, a zbyla tu jen sklenice. Ne už ta fiktivní, ale skutečná, přesně taková, jakou si před chvíli představoval - orosená, s kapkou ginu a plovoucími krami ledu. Navíc s křišťálovou slámkou, která v odvážných smyčkách (byl to originál od Jarovčikova) stoupala k jejím plným rtům, které se rytmicky stahovaly jak poševní svalstvo při orgasmu. Ano, ale tentokrát kopulovala s tou prokletou slámkou, kterou proudilo životodárné sperma oranžády. Už, už chtěl požádat, ale jazyk přilepený na patro jej zradil. Svět mu zamlžila opona potu, který mu crčel z čela. Cítil, jak zvolna pozbývá vědomí a při tom slyšel, jak ona už zase mluví a mluví ten hlas slábnul a slábnul a slábnul...

    "Proboha, co je ti?!" Vykřikla, a upustila sklenici. Ta zdánlivě nekonečně dlouho padala z výšky její vzpřímené, štíhlé postavy, dno narazilo na kamennou podlahu, skleněná tříšť s krůpějemi vody se rozlétla, veliká kapka vody letěla vzduchem, rotovala, a ve slunečním světle hrála všemi barvami. Dopadla na jeho slepené rty- Pozdě.

     Ona stála, nechápavě se dívala na jeho zhroucené tělo, jeho vypoulené oči, na křečovitý škleb jeho úst. Pomalu jí to došlo. Přestože bylo čtyřicet stupňů ve stínu, otřásla se zimou. Přesto se nešla obléknout. Stála, zírala na něj a lehce se chvěla.

     "Haló! Sněženko, jsi doma?"

     Známé veselé hlasy. Dupot po schodech.

     Vhrnuli se dovnitř - opilí jako vždy.

     "Hele, Robert. Co to vyvádí? Přesedlal na pantomimu?"

     "Myslím, že je mrtvý." Odpověděla bezbarvým hlasem.

     "Ale neříkej," zeptal se Darbelán se zájmem, "a kdy ze mu to ztalo?"

     "Před chvílí. Myslím, že měl moc velkou žízeň."

     Pověděla jim, jak se všechno seběhlo.

     "No zavoláme někam, ať si ho odvezou. Napít se půjdem jinam. Třeba ke mně." Navrhl Giovanini. Zase se hrnuli ven.

     "Na co čekáš, Sněženko?"

     "Já..., já s vámi nepůjdu."

     Zůstali na ni překvapeně zírat. "Co blbneš? Vo co de?"

     "Přece tu nebudež zama z neboštíkem?" (Darbelán již dotáhl svůj záměr - zaměňovat při řeči s a z - k dokonalosti)

     Neodpověděla. Ještě chvíli do ní hučeli, pak pokrčili rameny a vytratili se.

     "Co to do ní vjelo? Lidi přece umírají každý den?"

Nešlo to Jarovčikovovi na rozum.

     "Snáž šenzký. Pořád si na něco hrajou."

     "Ale Roberta je škoda, byl to dobrý sochař."

     "Pche! To je jeho ustavičné laškování s klasikou."

     "Ztejně to byl divnej pavouk. Proč ze něčeho nenapil, když měl takovou šíseň?"

     "Myslíte si, že by byl ještě naživu, kdyby dnes nepotkal Sněženku?")

     "Respektive, byl by na živu, kdyby ji potkal za chladnějšího dne?"

     "Nebo kdyby se byl ráno tak teple neoblékl?"

     Ona pořád ještě nehnutě stála a zírala na mrtvolu u svých nohou. Začaly jí bolet nohy. Přesto se neposadila. Přišla noc, a jí začalo být skutečně zima. Přesto se nešla obléknout. Něco ji vrtalo hlavou. Byla to snad smrt? Proč by? Viděla přece smrt denně - na ulici, v televizi, četla o ni v novinách. Pravda, nikdo ještě neumřel u ní v bytě. Ale to snad - není takový rozdíl. Znamenal pro ni Robert "něco"? Nedokázala si odpovědět. Jediné, co cítila bylo, že tu stojí, sama, v pokoji, v noci, že je jí zima a že všechno, všechno kolem ní zmizelo. Stála na vysoké hoře a kolem ní prázdno. Pak se do toho prázdna propadla - a bylo po ní.

     Seděli v hospodě a pili pivo. Darbelánovi se chtělo na záchod. Ale nějak se nemohl odhodlat, zvednout se ze židle,otočit se o sto osmdesát stupňů a zamířit tou úzkou tmavou uličkou ke žlábku úlevy. Neudělal to. Pořád si říkal - už, už vstanu a půjdu. Ale pak si zase řekl:"Aš sa chvíli." Až mu praskl močový měchýř.

     "Muselo to hodně bolet." Pokýval hlavou Jarovčikov.

     "Raději se půjdem napít jinam." Navrhl Giovanini.

     Netušil, že tu noc bude spát nahý. Netušil, že se mu sveze přikrývka. Netušil, že jeho pokoj bude tu noc plný komárů. Štípali a štípali, ale on se nešel obléknout, ani si nepřetáhl deku přes hlavu. Nevěděl proč. A ráno v něm nebyla ani kapka krve.

     Jarovčikov....