Myší ocásek

Tma... a jemná melodie flétny...

Chtěl jsem vědět odkud se ty tóny berou a proto jsem se vydal ulicí nazpět... Šel jsem za zvukem a divil se, že si ho ostatní lidé nevšímají. Hudba mě zavedla do nádherné zahrady. Noc voněla po růžích a k mým uším doléhalo také jemné zurčení řeky. Ve vzduchu byla cítit jakási síla, cosi nevysvětlitelného... Nahoře nad sebou jsem v koruně stromu zahlédl dívku. Dlouhé hnědé vlasy jí sahaly skoro až k pasu ale do obličeje jsem jí přes tu záplavu kadeří neviděl. V rukou držela flétnu... Hbité prsty tančily po nástroji jako tančí dívky na králově dvoře.

Fascinovaně jsem zůstal stát pod stromem a poslouchal jsem. Hudba mě donutila zavřít oči a snít. Viděl jsem štěstí a radost, dvě sestry s květinami ve vlasech jak si bezstarostně zpívají v  trávě. Viděl jsem život, bílé hříbě poprvé stojící na nohách. Viděl jsem lásku, milence líbající se při západu slunce...

Najednou bylo ticho. Jen nerad jsem procital ze snu. Svět za melodií flétny byl tak překrásný... Zvedl jsem hlavu k nebi hledaje důvod proč dívka přestala hrát. Podíval jsem se do koruny stromu a... Topil jsem se v jejích zelených očích. Věděl jsem, že se mi dívá až do duše, ale nemohl jsem odtrhnout pohled. Usmála se. Jakoby mě tím úsměvem pohladila po tváři. Potom ale seskočila ze stromu a zmizela...

Když jsem se ráno vzbudil, má první myšlenka patřila tomu děvčeti. Nevěděl jsem ani jak jsem se dostal zpět do strážnice. V  myšlenkách se mi znovu a znovu vpíjela do očí. Nemohl jsem se dočkat večera.

Uběhlo pár dní a já už pomalu přestal doufat že ji opět uvidím, že znovu uslyším její flétnu. Jako každý večer jsem procházel ulicemi města. Nemohl jsem tomuto zvyku odolat i když jsem jako velitel stráží mohl poslat někoho ze svých vojáků.

Stejně jako včera ani dnes jsem hudbu nezaslechl.

Dlouhý vysoký tón. Nic jiného. A potom opět ticho.

Prudce jsem se posadil. Byla hluboká noc. Všechno zakrývala tma, ani měsíc nesvítil. Novoluní, uvědomil jsem si. Nebyl jsem si zcela jistý jestli jsem ten zvuk opravdu slyšel. Teď už se zvenku ozýval jen šramot obvyklý pro noční město. Zklamaně jsem si lehl zpět, ale trvalo dlouho než jsem opět usnul neklidným spánkem.

„Zabili krysaře!“ To byla první věc kterou jsem ráno slyšel. Nevím proč, ale rozhodl jsem se jet podívat na místo, kde bylo nalezeno tělo. Rozkázal jsem nechat mrtvolu tam kde je, abych si ji mohl prohlédnout. Cestou do temné čtvrti města, kde byla vražda spáchána, jsem přemýšlel. Krysaři byli vyvrhelové společnosti. Neměl je rád nikdo, ale ještě se nestalo, že by na ně někdo vztáhl ruku. Lidé si šeptali pohádky že nosí smůlu. Vyprávěli si, že nemají duši, jiní tvrdili, že jejich duše je ukrytá v úzkém copánku, který nosili jako poznávací znamení zapletený ve vlasech. Podle tohoto copánku jim říkali „myší ocásky“. Také se říkalo že jeden krysař ve městě znamená smůlu, dva smrt. Jenže i přes všechny povídačky zbavovali krysaři město neodbytných hlodavců a jeho obyvatelům tak prospívali.

Můj voják mě zavedl do úzké slepé uličky. Prošli jsme kolem  jednoho z mých mužů, který tělo hlídal. Pohlédl jsem dolů na Myší ocásek a zůstal překvapeně stát. Muž ležel na zádech, vlasy rozhozené kolem hlavy. Rty měl rozkousané do krve, ale to byla jediná krev kterou jsem kolem něj viděl. Zvláštní byly jeho oči. Měl je doširoka otevřené, jakoby se ještě teď, po smrti, na něco upřeně díval. Už jsem se chtěl otočit zpět k východu z ulice ale najednou jsem si všiml ještě něčeho. Jeho copánek byl v horní třetině uříznutý. A nikde kolem něj nebyl.

Večer jsem se jako vždy vydal na obvyklou obcházku města. V průběhu dne jsem si uvědomil ještě dvě zvláštní věci. Tam kde byl mrtvý, byly většinou i krysy. Ještě jsem neviděl, že by tady ve městě nechali hlodavci na pokoji byť i mrtvou kočku, natož člověka. Za další zvláštnost jsem považoval to, že se nenašla krysařova flétna. A byl jsem si jist tím, že žádný Ocásek by bez své flétny neudělal ani krok. Vždy ji chránili jako oko v hlavě. Přemýšlel jsem o těchto „náhodách“, když jsem uslyšel známý zvuk. Tentokrát však byla melodie jiná, divoká, plná zlosti a hrůzy. Otočil jsem se a nechal se vést tóny.

V okamžiku kdy jsem vkročil na měkký trávník a podíval se do koruny stromu se hudba změnila. Již nebyla tak divoká, ale sálala z ní podivná touha. Jako ve snu jsem přistoupil k širokému kmeni. Nahoře opět seděla ta známá dívka. Změnila se, měla černé vlasy a bledou kůži, ale já přesto věděl, že se jedná o to samé děvče, které mě zde okouzlilo před několika dny. Podíval jsem se jí do tváře a nemohl jsem odolat touze políbit ji. Měla zavřené oči. Soustředila se na hraní ač bylo jasné že o mé přítomnosti ví. Hrála dál i když jsem vylezl do koruny za ní. Seděl jsem naproti a upřeně si jí prohlížel. Natáhl jsem ruku a jemně ji pohladil po tváři. Zakončila divokou píseň jediným vysokým tónem a odložila flétnu. Nemohl jsem si pomoct, byl jsem jako v horečkách. Nechtěl jsem nic jiného než zjistit jak chutnají její rty... Zabořil jsem ruku do jejích vlasů, naklonil se blíž k ní. Dole pod stromem zapískaly krysy. Téměř jsem se mými rty dotýkal jejích, když jsem se zarazil. Jak jsem nechával mezi svými prsty proklouzávat pramínky jejích černých vlasů, nahmatal jsem něco, co mě překvapilo. Myší ocásek. Najednou jsem zjistil, že jí na rameni sedí velká černá krysa. Zahrada mi zmizela z očí a já se ocitl na starém opuštěném hřbitově. Chtěl jsem se odtáhnout, když tu dívka otevřela oči...Nebyly zelené, ale temně černé, tak černé, že panenky splývaly s duhovkami. Kdesi hluboko v jejím pohledu hořel modrý plamen a já cítil jak mě spaluje..ale přesto jsem nedokázal odvrátit pohled. Nedokázal jsem se pohnout. Cítil jsem jak mě políbila, cítil jsem na jazyku slanou příchuť krve... Mojí krve tekoucí z rozkousaných rtů.

Tma...občas záblesk modrého plamínku...a temná melodie flétny.