Pro...

Jednou se mě ptali jestli Tě nechci znát. Přikývla jsem. Když jsme Tě viděla poprvé, když jsme se šli poprvé projít, byla jsem zoufalá. Nenašli jsme společnou řeč. Ale za ten rok, co jsme spolu jsem se do Tebe zamilovala. Vzpomínám, jak jsme se spolu toulali po lesích, honili po loukách… Občas jsme se zastavili, já si lehla do trávy a Tys byl se mnou. Když mě něco trápilo, když jsem byla smutná, mohla jsem Tě obejmout, vnímat Tvoje teplo a svěřit Ti moje trápení. Nikdy ses na nic neptal. Jen jsi trpělivě stál a čekal jsi až se mi uleví…

Někdy sis opřel hlavu o mé rameno a dýchal mi na krk. Věděla jsem, že mě miluješ, že mi důvěřuješ… Kolikrát jsem o Tebe měla strach, kolikrát jsem Tě dostala do riskantní situace… ale Tys vždycky zatnul zuby a šel si dál. Nikdy jsi mi to nevyčítal. Oblíbila jsem si Tvé přátele, ale Tys mi vždycky jemně naznačil když jsme se jim věnovala moc. Ale nikdy jsi se nenaštval,  neurazil…

Ano, párkrát jsi mi ublížil…byť nevědomky, ale vždy Ti to bylo líto a snažil ses to odčinit… A vždycky si věděl že se nezlobím…

Ale hlavně…vždycky jsme se měla kam vracet, za kým jít.

Jenom teď tu ležím se slzami v očích protože vím, že mě jednou opustíš. Že jednou zůstanu sama. A bojím se toho okamžiku, protože nevím, jestli budu mít dost odvahy žít bez Tebe..

Bez Tebe, bez toho že bych za Tebou mohla přijít, zabořit tvář do Tvé srsti a zašeptat Ti do hřívy: „Děkuju Hermíne…za všechno.“

                                       Pro Hermína 18.5. 2003