O demontáži letadla a mé přítelkyni

Jsou věci přirozené, které se stanou a nikoho z nás ani nenapadne se nad nimi pozastavit. Denně se něco děje, stále něco mizí, vzniká, někdo se rodí, jiný umírá… Zvláštní? Vůbec ne. Jenom se musíte občas zastavit.

To, co nyní píšu, je velmi osobní věc. Týká se to mé přítelkyně. Nechám vás všechny trochu nakouknout do mého soukromí, snad je to správné.

Moje přítelkyně je úžasná a život s ní je krásný.

Cože? To je všechno? Proč se nerozepíšu víc? Měl bych snad tisícem superlativů popsat její duši, její povahu, její tělo? Hlava, ramena, kolena, palce, od pornografického popisu pro nevyzrálé puberťáky až k podrobnému psychologickému rozboru? Ne, co jsem napsal, to stačí. Množství velkých slov nedělá z ničeho nic většího ani menšího.

Budou to tři roky, co mi zemřel strýc. Se svým otcem jsem nikdy neměl moc dobrý vztah, ale pořád pro mě byl otcem. Strýc pro mě znamenal tátu. Snad když vám prozradím, že zemřel na otravu alkoholem, z něj svatozář nezmizí. Před třemi lety jsem prožíval zvláštní období. Nevím proč, ale stále umírali lidé, kteří mi byli nejbližší. Se svou přítelkyní jsem nebyl ani měsíc. Seděli jsme v kavárně a já jsem měl pocit, že musím být sám, ale zároveň jsem nechtěl být sám. Těžko se to popisuje. A ona tam se mnou seděla. A mlčela. A tím, že mlčela, mi dávala najevo, že mě chápe. A potom mě chytla za ruku a navlékla mi náramek. Znáte náramky štěstí? Spletené z bavlnky, nosíte je tak dlouho, až vám spadnou z ruky. Měla dva takovéto náramky. Dostala je od své kamarádky, která jí je upletla pro štěstí. Sama ale štěstí neměla – zemřela při automobilové nehodě. Člověk, který nemá štěstí, sám rozdává štěstí druhým. Zní to kýčovitě, jako nějaký špatný řetězový dopis štěstí, nemyslíte? Ale taková byla pravda. Stále obdivuji na své přítelkyně její cit. Vžít se do situace druhých, cítit s nimi. A také cit, který má pro své vzpomínky.

Tento týden jsme seděli u televize a sledovali zprávy. Proběhla tam reportáž o demontáži letadla v kempu na Seči. Jednalo se o IL-18, byla v něm restaurace. A přítelkyně tam do toho kempu jezdila v dětství každý rok. A jak to letadlo odváželi, začali ji téct slzy. Proč? Kvůli letadlu? Ne, kvůli vzpomínkám, které už musí zůstat pouze uvnitř její duše a už se nikdy nevybaví při pohledu na toto letadlo. Všechno se rázem mění a ten kemp už pro ni nebude takový jako dřív.

A tak slibuji, že se pokusím zůstat takový jaký jsem. Jenom pro ni. Abych jí nikdy nemusel stírat z očí slzy. A snad to tak bude správně.