Nájezdníci

Začal nový den. Pátek 16 července 2203. Za několik málo minut začne akce plánovaná něko- lik týdnů. Velitel ozbrojených sil svobodných středočechů ji nazval ,,Konečné zúčtování“. 1. pluk Armády svobodných středočechů, pod velením plukovníka Dalibora Píska a dvě stovky příslušníků berounské domobrany se chystalo zaútočit na hlavní sídlo nájezdníků-na Hrad- čany. Někteří velitelé,včetně plukovníka Píska s operací ,,Konečné zúčtování“ zásadně nesouhlasili. Jejich nejčastější argumenty byly: ,,Je nás moc málo, Nevíme kolik jich je.“. Teď už bylo na veškeré námitky pozdě. Každou chvíli jim měly vysílačky ohlásit heslo pro začátek akce-,,KAREL IV“.

            Jeden z vojáků berounských posil-vojín Ioan Novotný, mezi několika málo přáteli, které měl přezdívaný ,,Joe“, právě kontroloval, jestli má jeho ,,ákáčko sedm a čtyrycítka“ plný zásobník. Byla to už pátá kontrola za poslední tři minuty. U domobrany byl asi tři týdny a za několik minut měl jít na svou první akci. Těšil se na ní celý svůj život, teď ale, i když si to nerad připouštěl, měl strach.,, Karel IV., Karel IV., Karel IV.!!!!!“ ozvalo se z rádia

,,Deme na to,hurááá!!!“ řval mladičký podporučík Milan Černý, 

,,Novotný, pohni prdelí!

Joe vyběhl jako poslední ze své čety na ulici.

,,Držte se za tim téčkem, ať to nekoupíte. Dávejte na sebe pozor, nikdo si nebude hrát na Švarcenegra, nechci cpát vaše mrtvoly do pytlů, jasný? No tak pohyb, POHYB!“ rozkazoval mladý podporučík. Byla to jeho první akce, ale zatím si nevedl špatně. Pádil v čele své čety, ve své levé ruce svíral českou pušku vz. 58 ze ,,starých časů“. Byla stará asi 220 let, ale stále fungovala jako hodinky. Na hlavě měl napodobeninu americké přilby M-1, potaženou síťkou, na sobě oblečenou repliku českých maskáčů z devadesátých let 20. století, kterou dostal k vánocům od matky, na nohou vysoké boty, které mu ušil jeho otec, berounský  švec Martin Černý. Vojín ,,Joe“ Novotný se statečně držel vzadu. Byl středně vysoký, dalo by se o něm říct,že je celkem korba. Na sobě měl mnoho let staré, silně obnošené zelené kalhoty, podobné,,Vietnamkám“, Zelenou blůzu bez rukávů a helmu ve stylu amerických z konce 20.stol, potaženou zelenou látkou. Na zádech nesl vysílačku a v pravé ruce držel starou sovětskou útočnou pušku AK 47. Vlasy měl tmavě hnědé,ostříhané podle předpisů Domobrany: po stranách a vzadu oholené,nahoře na dva centimetry. Oči měl modré. Pocházel z jižního Berouna a na svůj původ byl náležitě hrdý. Beroun měl již od středověku titul ,,královského města“ a nyní to byl právoplatný neutrální ,,městostát“. To mělo své výhody, i nevýhody. Mezi hlavní výhody patřilo to, že se měšťané mohli svobodně vyjadřovat a projevovat a také jistota, že daně, které platí městu se vrátí k jejich užitku,například v podobě lepších silnic, nebo opravě mostu a že se z jejich peněz nebude financovat rozvoj nějáké tři sta kilometrů vzdálené zapadlé vesničky, ale nevýhoda spočívala v tom, že si v případě napadení budou muset pomoct sami. A to byla 200 let po třetí světové válce poměrně velká nevýhoda. A tak, asi před stovkou let vznikla, krátce po sjednocení Berouna domobrana. Ta měla nyní něco málo pod tři sta členů.Joe se k domobraně přidal, protože potřeboval peníze. Bylo mu šestnáct, ale vypadal na osmnáct a to také řekl svému veliteli. Jeho veliteli bylo jednadvacet, ale vypadal tak na patnáct. Ve své četě byl s přehledem nejstarší. Přidělili mu jí před týdnem, zrovna v ten den, kdy dokončil důstojnický kurz a teď měl jít na tak důležitou misi. Bylo to zatím nejrozsáhlejší nasazení domobrany v její historii. Z dálky se ozývaly první výstřely. Joe běžel po pravém boku pomalu jedoucího tanku T-55, z 3. mechanizované roty Armády svobodných středočechů a mířil hlavní do odbočky, kterou právě míjeli. Nikdo v ní nebyl. Znovu se ozvaly výstřely, tentokrát ale byly vypáleny na ně. Střílela na ně skupina nájezdníků, asi sto metrů před nimi, ale brzy je zneškodnil kulometem DŠK-38 velitel tanku. Četa nadále pokračovala v běhu podél T-pětapadesátky až se dostala na nějaké náměstíčko, kde se octla pod těžkou palbou.

,,K zemi a krejte se za stromy!“ řval podporučík.

.Joe s radostí padl k zemi, právě když mu nad hlavou proletěla raketa RPG-7.

,,Maj erpégéčka!“ hlásil desátník Bruce Turek.,,Dávejte si bacha!“. Poslední slovo mu nikdo nerozuměl kvůli střelbě ze zbraně kulometčíka Petra Gotta,přezdívaného ,,Gott se dvěma t“.

Ten měl na hlavě starou českou přilbu, potaženou síťkou se zbytečně velkými oky, a s krabičkou cigaret chycenou za gumou do tepláků uvázanou kolem přilby. Bylo mu šestnáct a když mluvil, hlas mu legračně přeskakoval. Byl menší, spíše vychrtlé postavy. S Joem byly nejlepší přátelé už asi dva týdny. Seznámili se v přijímači.

,,Erpégé!“ zapištěl, ale nikdo ho neslyšel. Každý měl práci s velkým počtem přibíhajících nájezdníků. Joe si právě levou rukou přidržoval helmu a pravačkou nazdařbůh kropil dávkou po nepřátelích, ale celý zásobník vypálil mimo.

,,Takhle sem tě učil střílet?“ nadával velitel,,Na dálku střílej jednotlivejma,jasný? A zkus mířit!“ Joe nabil nový zásobník a natáhl zbraň. Přepl na střelbu jednotlivými ranami a několikrát vypálil po skupině nájezdníků. Jeden z nich padl k zemi. Po krátké přestřelce bylo konečně náměstí vyčištěno a četa se mohla přesouvat dál, ale asi po třiceti metrech na ne zleva zaútočilo několik nájezdníků a tak se musela četa začít krýt za kašnou a stromy, zatímco tank stále pokračoval v cestě. Po několika metrech se ozvala ohlušující exploze. Věž tanku se vznesla několik metrů do výšky a potom spadla těsně vedle podvozku.

,,Novotný, volej, že jsme přišli vo tank! Kurva, sme v řiti!“ rozkazoval velitel.

,,Tady 4.četa2.rota. Přišli jsme o tank,opakuji přišli jsme o tank!Žádáme instrukce.“

,,Rozumím čtyřko, pokuste se o splnění úkolu,zajistěte oblast.“ ozvalo se z rádia. ,,Rozumím,zajistíme oblast.“ potvrzoval Joe.Podporučík si vzal sluchátko k uchu:

,,Veliteli, jestli se okamžitě nestáhneme, je po nás!

,,Zůstaňte tam kde jste, posíláme vám posily“

,,Rozumím,konec… Postarej se o ten tank, Brůsi!“

Seržant Turek zasáhl nepřátelský těžký tank T-10 erpégéčkem, ale skoro nic mu neudělal.

,,Volej na velitelství, že potřebujem bojovej vrtulník.“

Asi za dvě minuty nad nimi proletěl vrtulník Mi-24 Armády svobodných středočechů.Byl nově nastříkaný stejným maskováním, jaké používala česká armáda na konci 20.století. Vyro-

bili jí asi před patnácti lety, podle původních plánů.Vrtulník urazil tanku řízenou střelou věž a odletěl podporovat hlavní útočné jednotky. 4. četa podporučíka Černého a dvě čety z A.S.S.  pouze zajišťovaly oblast, aby se neměl nepřítel kam stáhnout. Zezadu k nim dorazila 5. četa posil, právě ve chvíli, kdy začali nájezdníci útočit ze všech stan. Když veliteli došly náboje do ,,vézetka“, tak začal po nájezdnících, kteří se přiblížili na dvacet metrů střílet z pistole ČZ-75. Nejbližšího nájezdníka zasáhl dvakrát do břicha. Celá 4. četa střílela do řady nájezdníků, provádějících ze západu ,,zteč“. Konečně byl útok odražen. 

,,Voberte rychle ty mrtvoly vo munici,a vyberte si pěkný,krytý místečko,odkud do nich budete kosit. Nebuďte blízko u sebe. No tak do toho! Teď si na nic netroufnou, ale až jim přídou posily, budem mít co dělat, abychom se ubránili. Je jich víc, než jsme čekali…“

Mezitím je nájezdníci obklíčili ze všech stran. Na velký útok si zatím netroufali, kvůli velkým ztrátám z předchozích útoků, dobře věděli, že další posily nepřijdou,protože všichni ostatní už bojují s hlavními směry útoku na Hradčany. Zatím se snažili co nejvíc oslabit Domobranu a Svobodné Středočechy oslabit občasnými přestřelkami.

         Velitel 5. čety domobrany podporučík Jarda Martínek se pomalu plazil k podporučíkovi Černému. Kývl mu na pozdrav.

,,Čau jak se vede?“ zeptal se Jarda.  

,,Už mi bylo líp,sorry, že sme vás navezli do tohohle průseru.“

,,To nic, proč nezaútočej?“

,,Je jich málo, maj strach, chtěj nás oslabit přestřelkama, na útok nejsou dost chlapi. Tak jako tak sme v prdeli. Novotný, volej velitele.“

,,Pane kapitáne, tady podporučík Černý, jsme obklíčený, je jich moc. Máme tu 5. četu a dvě čety A.S.S., ale proti přesile nic nezmůžem. Nemaj oštěpy,ale ákáčka, erpégéčka a plný kapsy granátů. Jsme v pasti. Žádám obrněný odvoz, přepínám!“

,,Rozumím, ale my tu máme taky spoustu práce, takže tu nemůžeme nikoho postrádat. Pošlu vám tam pár aut z Berouna, ale dorazí nejdřív za hodinu a půl, takže je to na vás.Hodně štěstí,                                  přepínám.“

,,Provedu pane! Končím.“

,,Takže kluci, za hodinu a půl pro nás přijede odvoz. Musíme tu vydržet. Takže si nikdo nebude hrát na hrdinu, nemá cenu tu chcípnout, jasný!?“

Sedl si na zem a zády se opřel o kašnu a z kapsy vyndal zašpiněnou fotku se zohýbanými rohy. Chvíli si jí prohlížel. Pak jí dal zpátky do kapsy. Trochu se mu zlepšila nálada.Gott se dvěma t odpověděl na střelbu nájezdníkovi a zabil ho.

,,Měnim!“ zapištěl a začal měnit zásobník kulometu RPK.

Odstřelovač z 5. čety se starou loveckou kulovnicí zastřelil týpka s RPG v okně ve druhém patře. Ten vypadl z okna a rozmázl se na obrněném vozidle BRDM-2. Seržant Bruce Turek měl jako jediný ve své četě bojové zkušenosti. Kapitán ho do ní umístil, aby tam byl alespoň jeden člověk, který ví,co dělá. Měl na sobě zelené maskáče, kanady šité podle amerických z Vietnamu a na hlavě helmu podobnou americké přilbě M-1 s potahem z látky s jemným maskováním dvou zelených a světle hnědé.

,,b r d m!“ zařval a hbitě ho zničil erpégéčkem.

Raketa projela slabým pancířem snadno jako papírem a ozvala se dutá rána a béerdemko zas-

tavilo. Z otevřených poklopů se valil černý dým.

,,Dobrá rána,seržo!“ pochválil Joe.

,,4.četa, všichni OK?“ zeptal se podporučík černý.

Celá 4. četa souhlasně kývla hlavou.

,,Takže mý lidi, zajistíme támhleten dům! Jardo, budeš nás krejt?“

Podporučík Martínek přikývl.

,,Tak jó, de se na věc. Doběhněte k tomu béerdemku zprava a počkejte na ostatní. Pak až vám řeknu, tak poběžíte k tomu domu. Někdo z vás hodí dovnitř granát,ale předtím napočítá do čtyř, aby nám to nestihli hodit zpátky. Jasný?Tři, dva, jedna a jedu, jedu, jedu!!!“

4.četa se rozběhla směrem k béerdemku.Celou dvacetimetrovou cestu stříleli na všechny strany.5.četa je podporovala krycí palbou.Černého četa konečně doběhla k béerdemku. Ze dveří domu na ně vyběhlo několik nájezdníků, ale okamžitě byli zneškodněni krycí palbou 5. čety.Nad hlavami čtyřky proletěla raketa erpégé. Ostřelovač si všiml střelce a sundal ho starou loveckou opakovačkou.

,,Pohyb!“ velel serža Turek.

Velitel Černý doběhl k domu jako první. Stál napravo od dveří.Vyndal ze sumky granát, vyndal pojistku, napočítal do tří a vhodil granát dovnitř.

,,Vyhoď to ve…“ ozvalo se zevnitř těsně před výbuchem.Černý vběhl dovnitř a zastřelil nájezdníka, který vbíhal do protějších dveří a uskočil do strany, když z nich někdo vystrčil ákáčko a začal naslepo kropit po místnosti.

,,Zůstaň tam!“ zařval na Joa, kterého jen těsně minula jedna z vystřelených kulek a pak vystřelil krátkou dávku po ruce se zbraní,patřící jednomu nájezdníkovi a jednou z ran ho trefil do zápěstí.

,,Zabiju tě, ty zasraná buzno!“ ozvalo se za zdí. 

,,To těžko.“ poznamenal Černý,poté co vhodil do dveří granát.

,,No tak co je? Deme!“

O několik minut později, když už byl každý byt v domě zajištěn,začal jeden z kulometčíků od A.S.S. střílet po 4.četě do okna. Všichni utekli od okna a Černý, rozpoznávaje střelbu kulometu vz. 59,který nájezdníci nepoužívají a tváří tvář faktu, že střelba přichází ze strany, kde žádní nájezdníci nebyly,začal řvát do vysílačky:

,,Přestaňte na nás kurva střílet!!!“

        A mezitím v Berouně opouštěla kolona vozů kasárna. Ve předu vedla kolonu  stará SU-76,sovětský stíhač tanků z druhé světové války, přezdívaný pro malé pohodlí čtyřčlené posádky ,,Čubka“.Byl to asi jediný provozuschopný exemplář na celém světě. Nalezli ji na místě, kde kdysi bývalo muzeum vojenské techniky asi před sto lety v dosti dezolátním stavu. Od té doby se dočkala mnoha úprav.Dostala nový motor, přídavné pancéřování, radlici k odstraňování překážek,dodatečně byla vyzbrojena kulometem DŠK-38, ráže 12,7mm. Hlavní zbraní byl původní kanon ZIS-3, ráže 76 mm, namontovaný v neotočné pancéřované nástavbě, nad zadní částí podvozku lehkého tanku T-70. Míření se provádělo natáčením celého vozidla do stran. Za ní následovalo obrněné vozidlo BRDM-2 vyzbrojené kulometem KPVT, ráže 14,5mm v malé věžičce. Další vozidlo v koloně byl starý náklaďák Praga V3S. Na střeše kabiny byl umístěn těžký kulomet vz. 59, ovládaný spolujezdcem. Na ložné ploše sedělo něco přes dvacet vojáků, mezi nimi také Poeta.

     Do domobrany naverboval ve stejný den, jako Joe.Jeho jméno nikdo neznal, přezdívku dostal, kvůli sklonům k básnění, když byl v podnapilém stavu. Na sobě měl kalhoty ,,Pouštní bouře“- na pískovém podkladu jsou světle zelené a světle hnědé fleky a malé bílé flíčky, zpoloviny olemované černou, symbolizující kamínky se stínem- a zelenou blůzu. Přes ní měl oblečenou jednoduchou neprůstřelnou vestu – dvě kapsy ušité z látky na české maskáče z konce devadesátých let, jednu vpředu a jednu vzadu, obsahující ocelové pláty. Přes ní měl oblečený americký nosný systém se dvěma sumkami, ve kterých měl šest zásobníků do kalacha, dva granáty a také se dvěmi polními lahvemi a jednou mačetou. Na jedné přední straně neprůstřelné vesty měl přichycené pouzdro s pistolí ČZ-75. V pravé ruce, i když byl levák svíral útočnou pušku AKM - odlehčený a vylepšený AK-47.Na hlavě měl helmu, podobnou americké z konce dvacátého století s potahem ze stejné látky,jako měl vestu. Vlasy měl tmavě hnědé, skoro černé, ostříhané podle předpisů domobrany. Oči měl hnědé. Bylo mu šestnáct, k domobraňe se přidal, protože si to přál celý život. Chtěl se podobat hrdinům z válečných filmů, na které se díval s jakousi zvrácenou radostí. Teď jel na svou první misi. Málokdy se bál, opravdový strach měl pouze z toho, že se ztrapní před nějakou dívkou. Měl pouze dva velké sny – přidat se k jedné z nejlepších speciálních jednotek světa,k britské S.A.S. , ale ta už bohužel přes 200 let neexistovala, takže si tento sen splnit nemohl. Jeho druhým, dlouho hýčkaným snem, který si byl o mnoho reálnější, než ten první bylo to, že si najde krásnou, chytrou, ale především krásnou přítelkyni. Naposledy, asi před rokem chodil s jednou blondýnou. S dívkami to moc neuměl a s ní začal chodit spíše ze zoufalství. Né, že by nebyla hezká, ale během několika dní pochopil, že to nebyl zrovna dobrý nápad.Ona mu chtěla stále vyprávět, o různých věcech, například o tom co zase vyvedl její pes Ben, nebo že si její starší sestra našla novýho kluka a jak se jí líbí a spoustu dalších věcí, které ho absolutně nezajímaly. Byla úplně neskutečně ukecaná, Poeta se při jejich mnohahodinových rozhovorech dostal ke slovu tak na pět minut a když konečně dostal možnost navrhnout, že by nebylo od věci líbání, uvědomil si, že na to vlastně nemá náladu. A tak se asi tak po dvou měsících přestali vídat. Poeta si chtěl najít jinou holku, ale nevěděl jak na to. Od té doby se stačil zamilovat ještě do dvou holek, ale k ničemu se neodvážil. Naposledy to bylo asi před měsícem když se náhodou seznámil s jednou moc pěknou dívkou, jménem Marihuana, známou jako ,,Mari“.Měla dlouhé tmavé vlasy a modré oči. První co ho napadlo bylo,že je opravdu pěkná a že takhle pěknou holku už dlouho neviděl a že by nebylo od věci, ji sbalit. Ale k tomu, aby se s ní trochu sblížil potřeboval taky trochu sebevědomí a to mu už pomalu docházelo. Tak radši praktikoval taktiku ,,když nic nepod-niknu, tak nic nezkazím“ . Věděl, že tahle holka je fakt třída. Nádherná tvář, krásné dlouhé nohy, úžasně dokonale tvarovaný zadeček, široké boky. Byla štíhlá, ale když si vzala těsné džíny, vpředu ji trochu přetékaly špeky a to Poetu neskutečně vzrušovalo. Poetu velice udivovalo, že se mu líbí i její uši.Na nich nenosila žádné náušnice, ani, narozdíl od většiny holek se vůbec nelíčila. To byla další věc, která se mu na ní líbila.

     Teď si Poeta všiml známé tváře naproti sobě. Patřila Vláďovi, kulometčíkovi ze 3. čety. Každý, včetně Poety o něm věděl, že je na kluky. Poetovi to vůbec nevadilo, byl velice tolerantní. Když se dozvěděl, že Mari chodí s Joem a vožral se, byl to právě Vláďa, kdo ho odtáhl domů. Pozdravil ho. Vláďa mu na pozdrav odpověděl. Několik dalších vojáků se začalo přiblble uculovat.

    Kolonu uzavíral OT-64 Skot – obrněný transportér Česko-Polské provenience z roku 1964, schopný převést patnáct vojáků. Byl vyzbrojený jedním těžkým kulometem v malé věžičce. Po silnici dokázal jet i 94 km/h. Podobně jako Čubka a Béerdemko, i Skot byl osazen přídav-ným pancéřováním, aby vydržel přímý zásah erpégéčkem. Vozový park berounské domobra- ny obsahoval samé vraky z předválečného období. Vraky nedávno uvedené do perfektního stavu. Kolona právě najela na dálnici D-5. Za dvacet minut už budou na okraji Prahy. Pak už jen dojet do centra a probojovat se ke 4. a 5. četě a…

    ,, Koupil sem to!“ ječel jeden z vojáků 4. čety podporučíka Černého. Schytal to z ákáčka do ramene a doktor mu to hned začal ošetřovat.

,, Je to čistej průstřel, budeš dobrej. Notak, nehejbej  se, zavážu ti to.“

,, Jak to jde, Novotný? Seš v pohodě?“ zjišťoval Černý. Joeovi zatím nic nebylo. Mnoho lidí ale už tak v pohodě nebylo. Většina vojáků ze 4. a 5. čety a ze dvou čet A.S.S. už byla zraně-ná, většinou na nohou, nebo rukou, občas v sobě měli nějakou tu střepinu z všudypřítomných výbuchů granátů a erpégéček. Jedna raketa právě dopadla těsně vedle podporučíka Černého. Tlaková vlna ho odhodila asi metr stranou. Serža Turek odpálil jednu raketu tam odkud šlo poslední erpégéčko, zasáhl přímo nájezdnického raketometčíka a přetrhl ho vejpůl.

,, Podporučík to koupil! “ zaječel ,, krejte mně! “ a rozběhl se k němu. Podporučík Černý právě popadal dech. Když k němu serža Turek doběhl a začal ho tahal za límec od blůzy za roh, začal řvát aby ho tam nechal. Když tak seržant neučinil, alespoň začal střílet z pistole po přibíhají-cích nájezdnících. Vystřílel po nich celý zásobník, ale zasáhl jen jednoho z nich.
,, Kurva! “ zařval a začal tam cpát  poslední zásobník, který u sebe měl. Ještě několikrát vystřelil z pistole, než zmizel za rohem. Výbuch mu srazil helmu z hlavy, na několika místech mu roztrhl maskáče a střepiny ho pořádně pořezaly. Doktor mu, i přes jeho protesty začal zava-zovat obzvláště ošklivé rány na nohou.

,, Promiňte, ale už mi došel morfin. Budete to muset vydržet, pane! “ omlouval se doktor.

,,To by se ti tak líbilo, zfetovat mě! Dejte mi zbraň, natrhnu jim prdel! “

     Na druhém konci náměstí se objevil nájezdnický tank T-54 - předchůdce T-55ky - a vystře-lil z děla. Exploze zabila jednoho vojáka z A.S.S. Za tankem něco vybuchlo a roztrhalo to na kusy několik nájezdníků. Téčko stále pokračovalo v cestě, ale najednou schytal přímý zásah kanonem ZIS-3 Čubky berounské domobrany, jedoucí v čele vyprošťovacího konvoje.

,, A máme tu odvoz! Naložte do vozidel zraněné a pak, až se kolona rozjede, tak poběžíte vedle vozidel a nenecháte se zastřelit, jasný? “ velel seržant Turek. Konvoj mezitím vjel na náměstí,  z Pragy V3S přezdívané ,,vejtřaska“ a ze Skota vyskákala 3. četa z druhé roty a 5. četa první roty, dohromady asi třicet mužů, nebo spíš chlapců a začali krýt nakládku raněných. Poeta si všiml Joea, jak si to pokulhává směrem k vozům. Když byly všichni ranění naloženi na ložnou plochu Vejtřasky a do Skota a kolona se rozjela, zbývající bojeschopní vojáci běželi po stranách.

,, Vítej v pekle. “ pozdravil Joe Poetu. Za nimi právě baterie těžkých minometů vyhodila do povětří náměstí a zabila poměrně velké množství nájezdníků. 

,, Seš v pohodě? Ptal se Poeta. Oba pokračovali v běhu podél obrněného konvoje, do cíle – základny A.S.S. – zbývaly ještě asi dva kilometry. Po dvou stech metrech z jedné postraní uličky někdo vypálil erpégéčko.Raketa těsně minula Poetu a napálila to do zdi vedle Joea a výbuch ho srazil k zemi. Byl v bezvědomí. Poeta si ho hodil na záda, i když to byl skoro nad- lidský výkon a hodil ho na vejtřasku. Po několika málo minutách kolona i s většinou vojáků dorazila na základnu. Serža Turek, Poeta a několik dalších vojáků, kteří se po doběhu nesložili pomáhali vyndávat zraněné z vozidel. Když nesl na nosítkách Joea a on se na chvíli probral, Poeta se zeptal:

,, Tak co, deme dneska chlastat? “

,,To si piš! “ odpověděl Joe ,, Ty starej zmetku. “ Potom zase upadl do bezvědomí…