Nájezdníci 2

    ,,Jé čau. “

,, Čau Poeto, byls tam? “

,,Jo, jo jasně, byl sem tam…co kde? “

„Hele, neviděl si Joea? “

„Né… , vlastně jo, a jak se furt máš? Co… ? “

„Tak co je s nim, kde je? Pověz mi to! “Mari vypadala velice vyděšeně, skoro až hystericky.

,, Bouchlo blízko něj erpégéčko, je trochu poškrábanej, taky má votřes mozku, nebo tak něco, myslim…“

„ Kde je. V nemocnici? “

,, É, jó, jo…“

,, Tak díky, čau.“

,, Jó jasně, čau…“

,, Do prdele, kurvadrát. “ pomyslel si po chvíli.

    ,, Ahoj miláčku!“ zapištěla Mari, když konečně vstoupila do správného pokoje.

,, Nazdar, puso! “ uculoval se Joe. ,,Tak jak ses tu beze mě měla? “ Na vedlejší posteli ležel Gott se dvěma t a s průstřelem nohy.

,, Čau Péťo“ pozdravila ho.

,, Jak si mě tu našla? “

,, Potkala sem Poetu. “

„ Je v pohodě? “ zeptal se Joe.

,, Ten ti kámo zachránil život. “ vložil se do rozhovoru Gott se dvěma t a s průstřelem nohy.

,, Cože? “

,, Jo, když tě dostali, tak si tě hodil na záda, doběh s tebou vejtřasku a hodil tě na ní.

,,  Jó… ? nevěděl jak reagovat. “ 

    Asi o pět hodin později někdo klepal na dveře u Poetova bejváku. Poeta otevřel a nemohl uvěřit svým očím. Stála tam Mari. Dnes jí to obzvlášť slušelo. Vypadala mnohem veseleji, než když ji viděl naposled.

,, Jé, ahoj. Co, co ty tady? “

,, Nepozveš mě dál? “

,, Ale jo, jasně, jenom pojď. “ Poetův bejvák byl malý rodinný domek, postavený v polovině dvacátého století, ve kterém před ním nikdo nebydlel dvě stě let, takže byl zchátra-lý. Poeta dům ale v posledním roce sám opravil. Tam, kde chyběly cihly, poté, co je v průběhu dvou set let někdo ukradl, dal nové, které někde ukradl. Také postavil novou střechu, přidal okna, dveře a přivedl si do domu elektřinu. Od jednoho kámoše, který dělal do elektro-niky si velice výhodně koupil podomácku vyrobené domácí kino. V každé ze tří místností měl lustr – žárovku pověšenou na konci kabelu. Jednu místnost měl zařízenou jako obývák, v další spal a v další měl kuchyni, tam byla také stará kamna, na kterých se mu právě připalovala va-jíčka.

,, Do pr…! “ řekl potichu a běžel je sundat z plotny. Mari  zatím čekala v obýváku. Měla na sobě džíny a těsné bíle tričko, vpředu s nápisem hlásajícím: ,, Berounská domobrana – šance na lepší život “ Dostala ho od Joea, který ho pro ní ukradl ve skladu v berounských kasárnech. 

Pod ním neměla podprsenku, takže se ji tam nádherně rýsovaly bradavky. Bylo to poprvé, co měl Poeta ve svém bytě nějakou holku a byl z toho náležitě nervózní.

,, Udělej si pohodlí, chovej se tu jako doma. “ mluvil k ní z kuchyně.

,, Nepálí se ti tam něco? “

„ Né, né, vůbec… Tak co Ioan, je v pořádku? “

,, Jo, je, zítra ho pustěj. “

,, Tak to je super, né? “

,, Jó, jasně. “

„ Jó…,jasně. “

,, Na co to koukáš? “ snažila se změnit téma.

,, Co? Jo jasně, na ňákej film z Brucem Willisem…“ Mari se koukala, jak Bruce zastřelil černocha americkou karabinou M-4 – zkrácenou verzí em šestnáctky.

,, O čem to je? “ ptala se.

„ No, těžko říct. Máš hlad? “

,, Docela jo, od rána jsem nic nejedla. “

,, A máš ráda indickou kuchyni…? “ 

    Asi za tři čtvrtě hodiny přinášel dva talíře kuřete na kari – svého nejoblíbenějšího jídla. Bylo to jediné, co uměl uvařit a tentokrát se mu mimořádně dobře povedlo.

,, Nemám tam dát něco jinýho? “ ptal se jí Poeta.

,, Ne to máš jedno, chci vidět jak to dopadne. “ A tak oba sledovaly, jak stíhačka F/A-18 shazuje napalm na nigerijskou armádu. Konečně film skončil, Bruce dal konečně všem na prdel…

     ,, Hele, díky žes mi zachránil Joea. “

,, Ale já jsem nic… “

,, Už nic neříkej. “ řekla a políbila ho. A pak ještě jednou, tentokrát mnohem déle. Líbali se asi dvacet minut.

,, Nechceš jít na dízu? “

„ Jo, dneska bych docela šla. “

,, Fajn, tak fajn. “

    Poeta a Mari vešli do sálu berounské diskotéky.

,, Tak kam si sednem? “ přemýšlel nahlas Poeta.

,, A co třeba támhle. “ řekla a ukázala směrem ke stolu, kde seděli Poetovi kámoši. Šli si tam sednout. Bylo tam několik vojáků ze 3. a 4. čety již v dosti podnapilém stavu. Když uviděli Poetu, začali jásat a skandovat:

,, Ať žije hrdina, ať žije hrdina!

Poeta se jim uklonil a posadil se vedle nich a napil se piva, které mu nabízel Vláďa. Vedle něj se posadila Mari a vzadu jí z džín trochu vylezla bílá tanga. Poeta dělal, že o tom neví. Mari si je snažila nenápadně zastrčit, ale místo toho si je ještě víc vytáhla.

,, Kluci, seznamte se s Mari. “ řekl Poeta. Všichni tak učinili. Bruce Turek se k němu nahnul a pošeptal mu do ucha, že si umí dobře vybrat. Poeta dělal, že mu nerozuměl. Chvíli si vyprávě-li o totálním neúspěchu včerejší akce. Mari napjatě poslouchala každé jejich slovo, o tom, co se dělo včera v Praze. Za několik minut přišli Mariny kamarádky a tak si k nim šla sednout. Poeta začal všem vysvětlovat, že s ní vůbec nechodí, zatímco sledoval křivky vzdalující se Mari. Později ji vyzval k tanci, když začali hrát ploužáky. Za chvíli se šli ven nadýchat čer-stvého vzduchu. Poeta se několikrát snažil zeptat, co si má myslet o tom dvacetiminutovém francouzáku a jestli to něco znamená, ale Mari ho nenechala. Druhý den, v neděli Poetu probudili dva empíci ( přisluš-níci vojenské policie berounské domobrany ),v úplně nových khaki uniformách bušením na dveře a i přes jeho hlasité nesouhlasy ho odvezli v GAZu-69 do kasáren. Poeta měl příšernou kocovinu a na to, co vyváděl v noci si vůbec nevzpomínal…