Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Nájezdníci 3

28. 12. 2003

629

Autor

Kosmopako

dokončená verze

Berounská kasárna se rozprostírala tam, kde stávala více než dvě stě čtyřicet let. Skládala se z několika budov z původních kasáren, které byly opraveny po bombardování krátce po třetí světové válce. Kasárna se skládala ze dvou částí – ze západní a východní, které byly rozděleny hlavní ulicí. V druhé polovině dvacátého století v Berouně sídlila posádka spojařů, ta byla ale v polovině devadesátých let zrušena a kasárna se až do třetí světové používala k civilním účelům ( jedna budova ve východní části se dočkala využití jako knihovna ). V západní části sídlil vozový park. V garážích byly zaparkovány skoro všechny vozy berounské domobrany. Jednalo se o spoustu vraků, většinou české, nebo sovětské výroby z druhé poloviny dvacátého století. Ty, které nebyly zaparkované v garážích byly na základně na Veselé. Veselá je návrší nad berounským závodím. Na ní byla jedna menší základna, s několika strážnými věžemi. Byla oplocena plotem z železobetonových panelů, s žiletkovým drátem navrchu. V okolí byly náhodně dané nášlapné miny, a lesy byly plné krvelačných vlků. V oné základně byl jeden tank T-55 kladivo ( s přídavným pancéřováním ),vyrobený v někdejším Československu, jedno BVP – bojové vozidlo pěchoty a jedno čtyřkolové BRDM-2. Základna byla využívána jako sklad několika děl a minometů, které domobrana vlastnila. O několik set metrů dále na východ byl vojenský prasečák nově vzniklý z rujen vojenského prasečáku spojařů z dvacátého století. Nutno ale podotknout, že to byly ruiny už dlouho před třetí světovou. Ten byl opevněn stejným způsobem, jako základna v sousedství.

Do hlavní brány západní části berounských kasáren vjel starý sovětský vůz GAZ-69 vojen-ské policie. Řídil jeden z empíků, na místě spolujezdce seděl Poeta nasoukaný v uniformě do-mobrany a za ním seděl druhý empík, který držel v ruce ákáčko sedmačtyřicítku. Na hlavách měli oba empíci helmy s maskáčovým potahem. Poeta se snažil vzpomenout na to, co to vy-váděl včera v noci. Vzpomínal si jen na útržky, například jak s kamarádem Jurijem nafoukli šprcgumu a začali si s ní pinkat. Pak si vzpomínal, že si ji narval pod triko a dělal, že je Pame-la Anderson. Za to by mně snad nezabásli, uvažoval. Mari byla ještě víc v prdeli než já, tak doufám že sem jí tam nevojel. Ale to snad bych neudělal, nebo jó? Příšerně ho bolela hlava. Podíval se na své ruce. Byly silně poškrábané od toho, jak skákal do živých plotů na náměstí.

Empíci vyložili Poetu před budovou velitelství. Před ním byla nastoupena ta část 2. roty, která zrovna neležela v nemocnici, nebo v pražských ulicích. Plukovník Polák právě vyvolával jména vyznamenaných vojáků. Jmenovaní si k němu chodily pro vyznamenání, hlavně za hr-

dinství. Za chvíli plukovník zavolal i vojína Poetu a předal mu vyznamenání za to, že donesl vojína Ioana Novotného do vozidla i když sám potřeboval ošetření a že pak dále pokračoval v běhu podél kolony a tak dále a tak dále a tak dále. Né, že by to byla až zas taková zásluha, ale velitelé potřebovali nové rekruty na místa těch, kteří padli a tohle byl nejlepší způsob, jak je nalákat. Když se vracel do řady, všiml si ve druhé řadě Joea. Až na několik škrábanců ve tváři a zašité rozseklé obočí vypadal docela v pohodě.

,,Rozchod !“ zavelel kapitán Vomáčka, velitel 2. roty. Byl to středně vysoký prošedivělý padesátník, ne zrovna atletické postavy. Na hlavě měl zelenou brigadýrku s odznakem, stej-ným odznakem, jako se nosil ve dvacátém století v Československu a pak v Čechách. Dále měl na sobě světle zelenou bundokošili, a khaki kalhoty. Byl to právě ten kapitán, kterému dva dny před tím volal podporučík Černý o posily. Vojáci se začali rozcházet. Poeta si všiml, že mu Joe salutuje a zasalutoval mu taky.

,,De se chlastat?“

,,Jó, to se teda de!“

O dva týdny později se Poeta krčil na vrcholu srázu nad bývalou silnicí II. Třídy, asi pat-náct kilometrů jižně od Berouna. Čekal se všemi ostatními ze 3. čety a se 4. četou na nájezd-nickou kolonu, která právě tudy měla projíždět s cílem vyrabovat nedalekou vesničku. Poeta opět přemýšlel, jaký je Novotný prase. Každý den vyhulil spoustu trávy, to by samo o sobě nebylo tak špatné, Poeta hulil taky, ale nikdy to tak nepřeháněl. Joeovi to hulení už delší dobu lezlo na mozek, věčně se choval jako prase. Vždycky přišel a začal se psychopaticky chechtat. Pak asi po pěti minutách nepřetržitého řehtání po někom skočil a začal se po něm válet. Při tom chrochtal a slintal. Nakonec když dotyčného povalil úplně na zem, tak si na něj sedl a začal upouštět přebytečné plyny. To byl pro toho dole opravdu dramatický zážitek, na který už nik-dy nezapomněl. Pak Joe obvykle skočil po někom jiném, dal mu kravatu, ucpal mu nos a do pusy mu nacpal svou ponožku, kterou nosil celý minulý týden a taky podle toho smrděla. Jeden z poetových kámošů se po tomto zážitku pozvracel. Celou dobu se u toho Joe svíjel smíchy.Tím jeho běsnění obvykle začínalo… Nejsmutnější na tom bylo to, že často ani zhulenej nebyl, takhle se choval úplně normálně. Jak sakra může Mari chodit s takovym králem volů a karikaturou člověka. S tim odporným neandrtálským zhovadilým smrdutým slizkým HOVADEM!? To byla Poetova nejčastější otázka. A nejhorší, pro poetu jen těžko stravitelné bylo to, proč s ní chodil. Když jí viděl poprvé, řekl pouze:

,,Pánové, to je fakticky prvotřídní kunda. S tou chci píchat!“

No je to vůbec možný sbalit kolku jenom kvůli sexu! Vždyť se s holkou dá dělat spousta ji-nejch věci, než jenom píchání. Samozřejmě, že bych s ní taky jebal, ale taky bych s ní dělal spoustu jinejch věcí. Spoustu ušlechtilejších, vznešenějších věcí, věcí, které nejsou omezené pouze na tělesné uspokojení. Věděl, že je takových věcí spousta, ale žádnou z nich si sám vybavit nedokázal. Pouze věděl, že jsou. No ale buďme k Ioanovi spravedlivý, Poetu, i když si to nepřipouštěl, také více či méně zajímalo hlavně to, jak Mari vypadá. Nešlo mu sice jen o to se sní vyspat, ale spíše se s ní líbat a osahávat jí, ale i tak ho zajímal hlavně vnějšek. V době, kdy se s ní s Joem seznámili, s nikým nechodila a tak měli oba stejné šance. Joe se k ní sice choval jako idiot. Jednou jí například chytil, začal jí vyhrnovat sukni a říkat:

,,Notak, vohni se a deme na to!“ Málem jí tam v parku vojel. Poeta to celé viděl, ale nevěděl co má dělat. Původně chtěl doběhnout ke kámošovi, půjčit si od něj brokovnici a ustřelit Joeovi hlavu, ale pak si uvědomil, že dokud jí tam opravdu nezačne proti její vůli šukat, nebo mlátit, nemůže udělat absolutně nic a tak taky učinil. Štvalo ho, že když s ní Joe chodil, tak se k ní choval jako k děvce a jí to, jak se zdálo nevadilo. Třeba se to holkám líbí, když se s nimi zachází jako s děvkami, kdo ví…

Poeta zamával na Joea, který ležel, spolu s ostatními ze 4. čety. Napravo od něj ležel jeho velitel, podporučík Milan Černý, nalevo kulometčík 4. čety Gott se dvěma t a s kulometem RPK. To byl další Poetův dobrý kámoš, na díze spolu vždycky hulili trávu. Poeta se podíval vedle sebe. Seděl tam na dece Poetův velitel, poručík Berounský Kazatel. Jeho jméno byla jeho přezdívka, ale protože žádné jiné neměl, tak ho měl i v papírech. Křestní jméno nikdo neznal a tak mu nikdo neřekl jinak, než kazateli. To proto, že byl kazatel náboženství Dědka Kostěného. To bylo založeno na víře v Dědka Kostěného, ani ne vyšší bytost, jako spíš jakési osvícení které rozvíjí osobnost věřících. Víra Dědka Kostěného vznikla krátce po třetí světové válce a rychle se ujala. Její filozofie byla pro normálního člověka, žijícího v post-nukleárním světě mnohem lépe stravitelná, než křesťanství. Na rozdíl od něj například mimomanželský pohlav-ní styk naopak doporučovala, stejně jako požívání lehkých drog. Měla i svou vlastní ,,Instruktážní knihu věřících v Dědka Kostěného“. V té bylo napsáno i několik ,, posvátných směr-nic“ ( obdoba ,, božích přikázání “ ). Ty v podstatě zakazovali jenom vraždění ( Nikoliv však zabíjení, protože kazatelé dobře, často i z vlastní zkušenosti věděli, že se bez toho bohužel člověk v tak nelítostné době neobejde a že je blbost, přikazovat lidem, aby se nechali zmlátit, okrást, znásilnit a zabít a nemohli v souladu se svou vírou nic dělat ), znásilňování a požívání tvrdých drog. Jinak se člověk musel řídit už pouze oficiálními zákony té země, ve které žil. Součástí víry v dědka kostěného nebylo žádné nebe, kazatelé říkali, že do křesťanského nebe stejně přijde každý dobrý člověk, i když v křesťanského boha nevěří, takže lidé nemusejí mít strach. Na to jim obvykle křesťanští kazatelé řekli, že jsou kacíři a že přijdou do pekla. Kostěnářští kazatelé jim na to obvykle řekli, ať jdou do prdele a začali vyta-hovat samopaly, načež křesťanští kazatelé odtáhly z města a už se tam nikdy neukázali.

Velitel 3. čety poručík Berounský Kazatel měl v ruce svou primární zbraň – Izraelskou útočnou pušku Galil, ( o dost vylepšenou ) repliku sovětského AK-47 Kalašnikov. Stejné náboje, jako do kalacha byly v identických zásobnících, takže s tímto neměl Kazatel žádné problémy. Vedle něj ležela na lesní trávě jeho sekundární zbraň – raketomet RPG-7D ( výsad-kářská verze RPG-7 ). Velmi neobvyklé bylo, že byl Kazatel současně velitel, i raketometčík. A důvod, proč to nenechal na někom jiném byl prostý: střílení z raketometů ho bavilo. Na nohou měl perfektně ochozené, byť silně ošoupané černé kanady. Na sobě měl kdysi zelené, silně obnošené, poloroztrhané záplatované kapsáče. Ty mu držel zelený látkový pásek. Dále měl na sobě neuvěřitelně oprané, dříve zelené, nyní světlounce hnědé, na některých místech dokonce bílé, roztrhané tričko. Přes něj měl starou roztrhanou khaki blůzu, s utrženými ruká- vy. Tu měl rozepnutou a měl sundaný nosný systém. Ten byl velice jednoduchý – pásek, na kterém byly pověšeny dvě sumky, v každé měl tři zásobníky do kalašnikova ( v jeho případě do Galila ) a po stranách v malých kapsičkách dva ruční granáty. Dále měl na pásku dvě polní lahve a mačetu. Pásek na něm držel dvěma popruhy, které se na zádech spojovali do jednoho. To připomínalo písmeno ,, Y “ . Nebyl to standardní nosný systém, většinou se používala ,, Háčka “ . Ty bylý mnohem lepší, ,, Ypsilonka “ vzadu často tlačily. Na dece, kterou nosil vždy vzadu, na batohu na rakety a na které právě seděl měl položenou kopii americké přilby M-1 – používanou za druhé světové války, v Koreji a Vietnamu – potaženou rybářskou sítí, za kterou měl kvůli maskování zastrkaných několik větviček, listů a stébel trávy. Na dece měl také položenou standardní neprůstřelnou vestu domobrany – vpředu a v zadu ocelový plát v kapse, z maskáčové látky, zapínací na suchý zip, které byly spojeny několika koženými pásky. Měl krátce střižené vlasy a vousy světle hnědé barvy. Když si odmyslíte, těch několik kusů výzbroje a výstroje, vypadal, jako vágus. Kolem krku měl připnuté ,, psí známky “ – dva naprosto stejné kovové plíšky, na kterých měl vymlácené svoje osobní údaje. V případě, že by to koupil, měli ostatní za úkol vetknout mu jednu z nich mezi zuby a druhou předat na velitel-ství. Takovéhle psí známky měl každý voják domobrany. Vedle Poety, z druhé strany ležel Vláďa. Ten měl na sobě zelené kalhoty a blůzu, podobné, jako měl poručík Kazatel. Na rozdíl od vysokého Kazatele, atletické postavy byl Vláďa pořádná korba. Vysoký byl stejně jako po-ručík, ale v hadrech byl narvaný, zatímco na Kazatelovi šaty plandaly. Vláďa byl kulometčík 3. čety a postavou, na rozdíl od Gotta se dvěma t a sovětským lehkým kulometem RPK, měl na to postavu. V rukou svíral československý těžký kulomet vz. 59. Na hlavě měl nasazenou stejnou přilbu jako Poeta – americkou z konce dvacátého století, potaženou českou maskáčo-vou látkou. Kolem helmy měl upnutý řemínek, za kterým měl přichycenou krabičku cigaret. Jednu si vzal a pak nabídl Poetovi:

,,Dáš si?“

,,Né, díky.“ odvětil Poeta, který nedávno přestal kouřit.

,,Tak mi polib prdel.“ odvětil Vláďa.

Právě přiběhl voják, který měl o několik set metrů dál hlídat, jestli už nejede nájezdnická kolona a oznámil veliteli, že už jede. Kazatel řekl vojákům, ať se připraví, že za chvíli budou mít tu čest, s několika desítkami nájezdníků s jedním lehkým tankem sovětské výroby PT-76 s kanonem ráže 76mm a kulometem v otočné věži. Dále sebou budou mít jednu Vejtřasku a UAZe ( UAZ – standardní čtyřkolé půltunové terénní vozidlo zemí ,, Varšavské smlouvy “ , používané i v československé a později české armádě, nástupce Gazu 69. ).

,,Já akci zahájím tím, že našiju raketu na korbu Vejtřasky. V tý chvílí vy vykouknete a začne-te do nich mlátit hlava nehlava vším co máte. Když vám dojdou náboje, vemte si pistolí a kos-te po nich z ní. Během několika vteřin je musíme všechny pokosit, aby nestačily reagovat. Střílejte jednotlivejma ranama, nebo dávkama po těch, co jsou na nohou, a až se budou všich-ni válen na zemi, tak střílejte po tom, kdo se bude hýbat. Až už nebude na koho střílet, tak chvíli počkejte, jestli se ještě někdo neobjeví. Potom, až vám řeknu, tak tam na ně vlítnem, ale až vám řeknu! Nikdo tam nevběhne dřív, jasný!? Tak se připravte, za chvíli na to deme. Nebojte, zvládnete to.“ Kazatel se krátce pousmál, poplácal Poetu po zádech a začal se modlit k Dědkovi. Věděl, že to nejspíš nebude nic těžkého, ale nikdy nebylo na škodu, být zadobře s bohem…

Z dálky se ozývalo zlověstné skřípění pásů nájezdnického tanku. K němu se brzy přidal i zvuk tria motorů nájezdnických vozidel. Brzy se na bývalé silnici II. Třídy objevil lehký prů-zkumný tank PT-76. Za ním jela Vejtřaska a tu následoval UAZ. Na korbě vejtřasky se vezli velitelé a pár nájezdníků, dalších šest se vezlo v UAZu a zbytek, asi pětatřicet týpků pochodo-valo kolem vejtřasky. Když projížděli kolem stanovišť 3. a 4. čety, Kazatel poslal na ložnou plochu jednu raketu.

Náhlá exploze roztrhala plachtu na cáry a rozházela je po okolí. Z korby vejtřasky se vyva-lil černý dým. Nájezdníci kolem vejtřasky si začaly zakrývat obličej před ostrými střepinami a ustupovat směrem od vejtřasky. Mezi ně dopadl jeden z velitelů v silném šoku. Podíval se a zjistil, že nemá nohy.

V té chvíli se začali zvedat nalevo vojáci 3. a vpravo 4. čety a pustili se do masakrování ná-jezdníků. Nájezdníci, kteří se zatím nestačili ani vzpamatovat z překvapení po výbuchu erpé-géčka začali s ještě více překvapenými a zas-kočenými výrazy padal k zemi pod krupobitím kulek, jako mouchy zasažené silným insekticidem. Mnozí z nich si ani nestačili všimnout, že se děje něco neobvyklého

Velitel, který se bez nohou válel na dvě stě padesát let starém asfaltovém povrchu bývalé silnice II. třídy a se zájmem pozoroval, krvavá jatka všude kolem. Byl teď v těžkém šoku, vů-bec necítil bolest a tak se smál výjevům kolem sebe. Připomínalo mu to jeden starý film, který nedávno viděl. V něm Američané porcovali rotačními kulomety z vrtulníků Vietnamce. Veli-tel nájezdníky si tenkrát říkal, jestli je vůbec možné, aby z lidí stříkalo tolik krve a jestli to fil-maři trochu nepřehnali. Teď viděl, že nepřehnali.

Opodál padl k zemi nájezdník, rozstřílený na kusy Vláďovým kulometem.

Velitel nájezdníků se rozhýkal smíchy

Odstřelovač 3. čety Martin Koudelka zasáhl řidiče vejtřasky loveckou opakovačkou do hla-vy. Řidič UAZu zařadil zpátečku a šlápl na plyn. Vtom to ale schytal od Gotta se dvěma t z kulometu. Velitel tanku se válel polovysoukaný z poklopu po věži, po tom, co to koupil od Joea Novotného z kalacha. Další dva členové posádky však stačily zalézt dovnitř. Řidič právě šlápl na plyn, chtěl odtamtud vypadnout, ale motor mu chcípnul.

,,Kurva, kurva, KURVA!“ ječel nájezdnický řidič a snažil se nastartovat, ale samozřejmě mu to nešlo. Ale co se dá čekat od dvě stě padesát let starýho šrotu.

Konečně už se zdálo, že už z vejtřasky nikdo nevyleze a že se nikdo z nájezdníku, válejících se všude kolem nezvedne. Velitelé obou čet zaveleli vpřed. Vojáci se rozeběhli do prostoru mezi vozidla. Kazatel zabodl bajonetem nasazeném na Galilu beznohého velitele nájezdníků, který právě vyprávěl všem, kteří byly ochotní poslouchal, že má jeho sestra zítra narozeniny.

,,Poeto!“ zařval velitel, a ukázal na tank. Pak se tam sním rozběhl.

Oba vyskočily na tank a vylezli na věž. Kazatel nadzvedl poklop, Poeta strčil dovnitř hlaveň a vystřelil dávku. To samé zopakovali i u řidiče. Pak se oba podívali dovnitř. Podporučík Černý začal rozkazovat svým lidem:

,,Takže, mý lidi, voberte ty mrtvoly. Munice si vemte, kolik poberete, zbytek a zbraně hoďte na vejtřasku. Když najdete něco cennýho, tak je to vaše. Tak do toho!“

,,Trojka zajistí okolí. Pak si taky každej, kdo bude chtít může vobrat ňákou mrtvolu.“ velel poručík Kazatel.

Vojáci 3. čety, se rozběhli do okolního lesa, Poeta si vzal od mrtvého nájezdníka dva zásobní-ky do kalacha. Radista 4. čety Joe právě volal velitelství:

,,Haló, pane kapitáne. Ano, tady vojín Novotný, 4. četa, přepínám. Ano, úspěšně jsme provedli přepadení, sto procentní účinnost, přepínám. Nemáme žádné ztráty, ani zraněné, přepínám. Ano pane, díky. Konec.“

Vojáci 4. čety začali obírat mrtvoly o zbraně a munici. Několik z nich si vzalo i nějáké ce-nnosti, ale většina z nich na to neměla žaludek. Poeta poklekával z lese a mířil do okolí. Kaza-tel se opodál rozhlížel dalekohledem. Najednou se zarazil o začal ukazovat ostatním, aby si lehli. Jednomu z vojáků řekl, aby nastartoval vejtřasku a dalším dvěma, aby se postarali o tank.

,,Kurva, jde sem velká skupina nájezdníků, netušim, kde se tu vzali. Bereme roha. Doběhni to říct podporučíkovi, Poeto, tak dělej!“ řval Kazatel.

Poeta se rozběhl do přes silnici k podporučíkovi Černému. Ten okamžitě zavelel ústup a rozkázal jednomu z vojáků, aby odjel s UAZem. Voják se rozběhl k UAZovi, ale vtom UAZe zasáhla raketa vypálená nájezdníkem a exploze ho srazila k zemi a omráčila. Joe a Poeta ho rychle začali táhnout pryč. Většina ostatních vojáků začala střílet tam, odkud si mysleli, že přichází střelba. Poeta s Joem vyhodily zraněného na rozjíždějící se vejtřasku, a začali střílet do míst, odkud přicházela střelba.

,,Krycí palba! Ty jeď, jeď, dělej! Stahujem se, kryjte vejtřasku!“ velel Kazatel. Vojáci se roz-běhli podél vejtřasky. PT-76 se stále nedařila nastartovat. Kazatel řekl vojákovi, na místě řidi-če ať vypadne a potom vhodil poklopem dovnitř ruční granát a utekl. Exploze tanku vyzvedla věž o půl metru do vzduchu. Věž pak dopadla zpátky na tank, ale ani zdaleka ne tam kam pat-řila. Navíc vybuchly palivové nádrže. Kazatel doběhl ujíždějící skupinu vojáků.

,,Neběhejte za vejtřaskou, běžte po stranách, nebo před ní.“ Na ložné ploše se vezlo několik lehce zraněných. Když běželi skrz nedalekou vesnici, vejtřasce chcípl motor a už se ho nepovedlo nastartovat…

,,A do prdele!!!“ ulevil si Kazatel… „ Takže, všichni do domů a krejte se tam. Je jich mnohem víc, než nás. “

Vojáci 3. a 4. čety, tedy ti, kteří mohli vlezli do domů a začali se opevňovat. Poeta a několik dalších vojáků odnášeli z vejtřasky zraněné do domu, kde byla zřízena provizorní ošetřovna. Tam byl medik 3. čety a ošetřoval asi pěti vojákům lehká zranění, způsobená především erpé-géčky. Zatím na straně domobrany jako zázrakem nebyly žádné ztráty. Všichni dobře vě-děli, že to bude vo hubu.

V lese, asi o kilometr dále začali nájezdníci ostřelovat vesnici lehkým minometem. První vypálený minometný granát dopadl kousek od Vládi, který právě vbíhal do dveří domu, ve kte-rém byl Poeta a exploze ho nakopla vší silou do zad a vhodila ho dovnitř. Poeta ho začal táh-nout mezi ostatní zraněné.

,,Vláďa to koupil. Minomet…“ hlásil Poeta veliteli.

„A jak je na tom? Blíží se !!!“ Minometný granát dopadl pár metrů vedle Poety a výbuch ho srazil k zemi. Poeta se zvedal a koukaly, že mu jedna ze střepin ošklivě škrábla levou ruku. Za-tím ho to vůbec nebolelo, ale ruka se mu odporně škubala. Z dlouhého šrámu mu začínaly vy-tékat kapičky krve.

„Seš v pohodě?“

„Ano pane, nic mi není.“

„No to bych neřek, počkej, zavážu ti to.“

,,Díky pane. Myslím, že po nás střílí ze starý dvaaosmdesátky.“

,,Jó, to určitě, bejt to stodvacítka, sme v prdeli… Tak a je to, můžeš dál bojovat?“

„Ano pane, já dycky.“

,,Tak na sebe dávej poz… Blíží se!!!“

Poeta zaplul do domu a podíval se z okna. Viděl jak se na druhém konci louky snaží přeběh-nout asi deset nájezdníků do lesa. Vystřílel po nich zbývající polovinu zásobníku, ale ani jed-nou se netrefil. Když se chystal nabít další zásobník, všiml si na zemi Vláďova kulometu. Vzal si ho do rukou a začal po nich kosit. Po několika krátkých dávkách padla asi polovina nájezdníků k zemi. Pak mu došly náboje. Sehnul se k zemi a sebral pás stovky nábojů ráže 7,62 mm a začal ho nabíjet do kulometu. V tom do místnosti vběhl snajpr Martin Koudelka s loveckou opakovačkou a vystřílel po nich nabitou munici. Před každým výstřelem musel na-táhnout závěr nábojové komory dozadu, otočením doleva a nazpět vyhodil vystřelenou náboj-nici ven a nabral novou, zasunutím páky zpět nacpal novou nábojnici do komory. Takhle vy-střílel všechnu munici, nabitou v pušce po skupině, ale zasáhl jen dva. Jednoho do hrudníku, druhého do nohy. Začal cpát novou munici a naládoval jí do zbraně. První výstřel věnoval ná-jezdníkovi, kterého předtím zasáhl do nohy a který se snažil odkulhat pryč. Zbylé nájezdníky pokropil z jiného domu Gott se dvěma t lehkým kulometem.

Nájezdnické minometné granáty dopadaly každou chvíli do vesnice, nebo jejího nejbližšího okolí. Každý nový otřes půdy a ohlušující exploze nahlodávaly nervy každého vojáka 3. a 4. čety. Palba si zatím nevyžádala žádné oběti, ale Vláďa byl v bezvědomí a tak byla 3. četa bez kulometčíka. Kulometu se sice ujal Poeta, ale ten s ním vůbec neuměl, většina jeho ran šla mimo. Podporučík černý opět přišel, po jednom blízkém výbuchu o helmu, ale zatím mu nic nebylo. Právě volal o odvoz kapitánovi Vomáčkovi. Přišlo mu to už trochu trapné, ale neměl moc na výběr.

,,Dobře, pošlu vám tam BTR-50ku s kanonem, OT-šest dva, T-sedm dva a lehký vozidlo s mašinkvérem a minomet. Nemaj doufám tanky, že né? Tak jsou u vás za chvíli, držte se. Zatím končím, držte se, hodně štěstí…“

Z berounských kasáren vyjela kolona záchranných vozidel. Na rozdíl od akce staré něco přes měsíc, při které jela kolona pro 4. a 5. četu do Prahy, s naloženou 2. a 3. četou, teď jela pro 3. a 4. četu. Sebou vezla 5. četu. Zajímavé. Něco jako „škatulata hejbejte se“. Kolona se skládala z T-72 ( modernější tank, než T-55), BTR-50 ( Pásový obrněný transportér sovětské výroby na podvozku PT-76. ), která měla v prostoru pro výsadek dělo ráže 85mm, i s osádkou, OT-62 ( Československá a o dost lepší verze BTR-50. ), s těžkým kulometem DŠK a jednoho a lehký vozidlo ( Před válkou to byl obyčejný, byť trochu předražený off-road zna-čky JEEP, opatřený spoustou pancéřování a novým motorem. Teď vzdáleně, ale opravdu jen vzdáleně připomínal HUMERA. Ve střeše byl poklop, na kterém byl přichycen těžkým kulo-metem DŠK. Nebylo to zrovna nějáké nezničitelné vozidlo s úžasnou výzbrojí, ale když se octlo tváří tvář se skupinkou nájezdníků, obvykle neměli moc šancí. Kolonu uzavíral Mino-met – minomet ráže 120mm umístěný na podvozku tanku PT-76. Ten byl výborný k podpoře útoku, nebo ústupu, jediných věcí, jaké berounská domobrana zvládala. Ta nebyla připravena, něco chránit, vždycky za pomoci momentu překvapení něco vyvraždila a obsadila, vzápětí se stáhli, krátce potom, co se objevily nájezdnické posily a domobrana si přiznala, že to zase špatně odhadla, že je jich moc málo a že to zase nezvládnou. V konvoji ještě jela jedna vej-třaska a OT-64 SKOT.

Děti. Kurva. Kde se tu vzali? Asi si hrály na vojáky. Ale od toho jsme tu snad my, to je naše parketa… Poeta sledoval dvě malé, asi tak šestileté děti. Kluka a holku. Pak si všiml i mladé ženy.

„Kde ste se tu vzali?“ zeptal se jí.

„No my tu bydlíme, teda aspoň jsme bydleli…“

„Aha, tak moc nevystrkujte hlavy, jó?“

„Jo, jasně…“

Dal si opět k rameni kulomet a vypálil tři krátké dávky z okna po skupince nájezdníků, kteří se snažili zaútočit oklikou, přes kus lesa, zasahujícího blízko vesnice. Polovina skupinky šla k zemi. O zbytek se postaral jiný voják jednotlivými ranami z ákáčka. Jeden ze zasažených se začal plazit stranou. Poeta vystřelil dlouhou dávku z kulometu a dorazil ho. Pak ještě kropil po dalších nájezdnících, ale brzy mu došla munice. Snajpr Koudelka zasáhl do břicha jednoho z vrchních velitelů, vedoucího tento útok. Zatímco zaklapával nový nábojový pás do své zbra-ně, sledoval mladou vesničanku. Je moc hezká, říkal si, ale pak se rozhodl, že tuto myšlenku ponechá k bližšímu prozkoumání na lepší a pokud možno klidnější časy a začal opět kosit z okna po útočnících.

Na vesnici nebyl moc hezký pohled. Uvnitř každou chvíli explodoval minometný granát, venkovní stěny byly otloukány a proráženy erpégéčky a kulkami. Jediné štěstí 3. a 4. čety bylo to, že nájezdníci neměli žádnou obrněnou techniku a pouze jeden lehký minomet, ale i tak to bylo minimálně „vo hubu“.

Raněných pomalu přibývalo a mezi vojáky začal převládat názor, že jsou bez šance. Poeta se nedávno opět díval na film, ve kterém byli jeho milovaní vojáci S.A.S. a napadlo ho, že začne trénovat, aby ho vzali k ,,Tygrům“ – nejlepší elitní vojenské jednotky , s výjimkou spe-ciálních jednotek Armády svobodných středočechů, ve Střední Evropě. Řekl si, že ať je to se-bevíc kruté, se k S.A.S. už asi nedostane a že jestli chce být pravý hrdina, musí si vybrat za cíl něco trochu reálného. A tak se rozhodl, že od teďka bude dělat všechno proto, aby se dostal k Vlkům. Když bude u elitních jednotek, tak třeba bude holkám připadat drsnej a třeba na to i ňákou sbalí. Dost naivní představa, ale to Poetovi celkem odpovídalo…

„Chcípněte, vy zasraný pohanský psi!!!“ řval Kazatel a prostřelil Galilem hlavu nejbližšímu nájezdníkovi. V Berouně chodil s jednou holkou. Neplánovali se vzít, oba milovali nade vše svobodu. Kazatel s ní chodil, i když mu řekla, že v dědka kostěného nevěří a nikdy věřit nebu-de. To ho k všeobecnému, i jeho údivu vůbec neštvalo. Kdyby mu to řekl kdokoli jiný, asi by ho zmlátil „domodra“. Teď se bál, že už jí nikdy neuvidí…

,,Kolik ti je?“ ptal se. “Kolik ti je?“ ptal se kluka, ležícího pod postelí opodál.

,,Šešt“ odpovídal vyděšený kluk.

Poeta ho ale už neposlouchal a kropil dál z okna Vláďovým těžkým kulometem. Už to tu váž-ně začíná bejt fakt vo držku, říkal si. Ještě jednou pokropil malou jednotku nájezdníků a pak začal měnit nábojový pás. Byl to jeho poslední, pak už může kosit jenom ze svého AKM. Do toho měl už jen čtyři zásobníky. Proč já debil sem si jich tam nenabral víc, když jsem moh!? Už to tu vážně začíná bejt fakt vo držku. Fakt že jó…

Joe Novotný si ještě nedávno myslel, že když přežil operaci „konečné zúčtování“, tak už ho nezabije nic. Teď si uvědomil, že Prahou to všechno neskončilo, ale naopak začalo. Vzpo-mněl si, na svou holku. Né, že by jí opravdu miloval, ale alespoň měl s kým šukat. A jako že s ní to bylo fakt supr. Vojín Joe Novotný byl pěknej vůl, to se musí nechat.

Kolona vozů domobrany se již pomalu blížila ke svému cíli – k malé osadě asi patnáct kilo-metrů jižně od Berouna. Na mapě bystě jí hledali marně. Kolona bohužel kvůli pásovým vozi-dlům na podvozku z PT-76 jela pouze maximální rychlostí 44 km/h. Střední tank T-72 doká-zal jet i 80 km/h, ale vzhledem k tomu, že musel čekat na ostatní vozidla, mu to nebylo moc platné. V koloně se vezla 5. četa. První polovina v OT-62, druhá polovina v OT-64 SKOT. Ani jedno vozidlo nebylo zrovna pohodlné, několik vojáků 5. čety se z toho pozvracelo. Na to teď ale nebyl čas, teď jeli zachraňovat. Byli hrdinové. Hrdinové nezvrací.

Serža Turek vypálil raketu po nájezdnících, na druhém konci pole. Všude kolem se válela spousta mrtvých a zraněných nájezdníků. Ohlušující střelba se rozléhala po širém okolí. Na-jednou se ozval silný výstřel a okamžitě v lese exploze porazila dva stromy. Kusy nájezdníků proletěli vzduchem.

,,Co to kurva bylo?“ říkal si Poeta.

Ze severu se konečně objevila kolona záchranných vozidel. Dělostřelci z BTR-50ky stříleli dělem do okolních lesů, ve kterých se skrývali nájezdníci. Na kolonu ze všech stran nabíhali nájezdníci, ale brzy je rozstříleli na cucky kulomety DŠK. Kulomet DŠK-38 je velice účinná protipěchotní zbraň, s kadencí 575 ran za minutu a účinným dostřelem 2000 m. Následky zá-sahu kulkou ráže 12,7mm byly na vzdálenost 20 až 30 metrů opravdu fatální. Kolona vjela na náves malé osady. Dělostřelecká BTR-50 začala ostřelovat nepřátelské pozice dělem, mobilní minomet se k němu brzy přidal. Toto vozidlo bylo vyrobeno teprve nedávno. Nic takového sověty nikdy nenapadlo. Američani, Britové a Izraelci dávali minomety na podvozky z tanků, nebo na obrněné transportéry, ale Rusové se na nic takového nezmohli. Berounská domobrana brzy poznala vysokou účinnost a funkčnost pojízdných minometů a tak si jeden postavila. Po-užila podvozek PT-76, kterému při jedné akci urazilo erpégéčko věž. Posádka vozidla tak stoupla na čtyři muže. Řidič; voják, který prováděl mířeni; voják, který házel do hlavně zepředu minometné granáty; a samozřejmě velitel vozidla. Zbývající vozidla se zastavila za mezerami, aby mohli pálit z kulometů po útočnících. Z obou ótéček se vysoukali vojáci 5. čety a vběhli do domů. Vojáci 3. a 4. čety, kteří se stále ještě drželi na nohou nakládali do vozidel ty, kteří neměli to štěstí. Poeta řekl veliteli, ať vezmou i obyvatele oné osady. Velitel s tím souhlasil a tak jim začal Poeta pomáhat do vejtřasky. Kazatel pobíhal po návsi, křičel na všechny rozkazy. Každou chvíli mu kolem hlavy prosvištěla kulka. Jeden z domů to koupil lehkým minometem. Velké štěstí bylo, že nájezdníci nebyli dobří střelci. Kdyby například teď zasáhli střed návsi, následky by byly opravdu nedozírné. Kus od Poety třísklo erpégéčko do zdi domu a srazilo Poetu k zemi. Joe mu pomáhal na noky. V pohodě, nic mi nebylo. Všichni zranění už byli naložení a tak se mohla kolona konečně chystat k odjezdu.

„Do aut, naskákejte do aut, pohyb, pohyb!!!“ řval poručík kazatel.

Všichni tak rychle učinili.

Kolona se rozjela směrem na Beroun. Ozvalo se ještě několik dávek z kulometů DŠK.

Potom už jenom ticho. Dlouhé deprimující ticho. Nájezdníci tuhle bitku vlastně vyhráli, do-mobrana musela utéct, osada byla dobyta. Bylo to vítězství, rovnající se porážce…