Kvůli jediné myšlenky

Ten večer nestálo počasí za nic. Lilo jako z konve, bylo chladno a jeden stařec, který se prohlašoval jako předpovídač počasí, říkal, že právě tak to bude vypadat ještě celý měsíc. Nikdo jeho předpovědím sice nevěřil, ale stejně to neznělo vesele.

A snad i proto bylo v hostinci U Tlusté řepy narváno. Všichni se mezi sebou bavili, povídali si, křičeli, pili a zpívali. Všichni až na jednoho. Muž v plášti se staženou kapucí seděl u pultu, kde bylo nejvíce světla, a usilovně něco psal. Z mokré kápě mu na papír padaly těžké kapky a úplně mu rozmáčely inkoust, ale to mu asi nevadilo.

Uplynul celý večer, kdy onen ztichlý poutník dopsal poslední řádek, hodil hostinskému pár mincí a odešel. Starý muž, který stál za pultem a šilhal mu přes rameno, dokázal přečíst jen jeho poslední řádku: Nevím, co se s Jirren stalo, ale myslím, že je mrtvá. Těší mě jen vědomí blízké smrti jejího vraha, Neara.

Zpod kápě viděl, že se podivně usmíval, když odcházel do toho strašného deště…

Jsem nahý a jdu lesem. Všechno kolem mě žije; zvířata, stromy, kameny, všechno si povídá, všechno se na mě dívá. Ty tisíce očí kolem mne! Zneklidňují mě a laskají svým pohledem zároveň. Nedýchám vzduch; ten plyn kolem mne je jiný, barevný, lépe vniká do plic. Potok nezurčí ve svém korytě, ale linie vody se táhne blízko mé hlavy.

Zadívám se na tu vodu pozorněji. Vidím tisíce… ne milióny malých nitek vody, které se nekonečně složitě proplétají. Přestože pro to nemám žádný důkaz, cítím, že jejich polohy mají svůj řád. Rukou jemně pohladím jednu z těch proudících nitek. Je chladná, příjemná.

Ulpívá na mně, nechce se mně pustit. Vtahuje mě dovnitř, do toho řetězce malých pramínků. Vidím, jak má ruka mizí v jedné nitce té vody. Nemám z toho strach. Voda postupuje dál. Nebráním se. Už mě zvedá ze země a já se usmívám. Nevím, co přijde, takhle daleko jsem ještě nebyl, ale těším se na to. Už zmizela i druhá ruka a začíná to vtahovat můj trup. Hlavu mám pořád ještě v tom podivném, pohádkovém lese.

Lese? Je to vůbec les? Jirren to tak nazvala, ale myslím, že to nevystihla. To není les.

Můj trup se kroutí, aby mohly jít nohy napřed. Necítím nějakou bolest či co. Snad je to čtvrtý rozměr, díky kterému se mohou věci deformovat tak, aby to ve třech dimenzích vidět nebylo. Takže mé tělo je čtyřrozměrné a má mysl trojrozměrná. Fascinující.

Voda už vtáhla i celý trup a pokračuje dál ke krku. Je to zvláštní. Rukama i nohama hýbat mohu, vím, že jimi hýbám, ale necítím je. Zavírám oči, překvapen, co přijde dál.

Ach ne! Teď ne!

V uších slyším melodii ukončení.

Otevírám oči.

Vidím Jirrenin obličej, jak se nade mnou sklání. Její oči na mě hledí. Ten hluboký pohled, který říká „Jsem na tebe pyšná.“ Nemusí nic říkat. Už si rozumíme i beze slov. A to je dobře. Slova jsou k ničemu, když chápete řeč očí. Její tmavě hnědé vlasy mi spadly do tváře.

„Promiň,“ zašeptala a napřímila se.

Já jsem ještě ležel. Je to dost vyčerpávající bloudit v té snové říši, tak si dopřávám trochu odpočinku. Slyším její kroky, jak odchází. „Už nechodíš tiše?“ říkám do stropu.

„Nemusím.“ Ani nepotřebuju vidět její obličej, abych věděl, že se usmívá. Dveře za ní zaklaply. Teď mě čeká pár dní spánku.

Ten strop je vážně zajímavý. Nikdy jsem si nevšiml, že má nějaký vzor.

Mám strašnou žízeň, ale nesmím se napít. Sklenička vody je tak blízko mne… ale ne, raději ne. Vím, jak to dopadlo minule. Aniž bych chtěl, musel jsem se ušklíbnout. Člověk se velmi snadno pomočí, když se po bloudění napije a pak nějakou dobu načerpává síly.

Zívám a ani se neobtěžuju dát si ruku před ústa. Jirren by se nad tím ušklíbla. To elfí děvče bylo vždycky moc útlocitné. No jo, myšlenky zdržují. Musím spát.

Už ani nepotřebuju uměle vyvolat stav úplné prázdnoty, který je důležitý pro dlouhý spánek beze snů. Stačí jen zavřít oči a představit si dokonale prázdný bílý pokoj. Pak ten stav přijde úplně sám. Usínám…

Probuzení je vždycky zvláštní. Ani nevím proč, ten pocit hned zapomenu, ale vždycky se mi to zdá nové, i když vím, že to prožívám pokaždé. Otevírám oči. Strop je pořád stejný. Jak se mi mohl zdát před usnutím nový? Vždyť to byla první věc, na kterou jsem se zahleděl, když jsem se poprvé chystal na bloudění!

Už ani nevnímám melodii návratu. Je krátká, decentní a pokud možno nenucená. Vymyslel ji Near a to jenom proto, aby dal pocitu zvuk. A aby mi tím řekl, že jsem už doopravdy vzhůru.

Piju sklenici vody. Už je odstátá, trochu zkažená, ale mě hrozně bolí v krku, tak je mi to celkem jedno. Vedle leží konvice. Asi dvě čtvrtky skoro čisté, nenarušené vody. Nedalo mi problém obrátit ji do sebe všechnu.

Začínám se rozkoukávat. Jsem pořád na stejném lehátku, na jaké jsem se položil. Uvědomuju si, že mi je zima. Na židli pár sáhů ode mne je čisté oblečení. Puntičkářská čistotnost té malé elfí panenky je někdy skvělá.

Oblečení hezky voní. Jako vždycky. Je to nějaká zvláštní směs bylinek, ale nikdy jsem nerozeznal ani jednu z nich. Tak uvažuju, jestli to není magická iluze. Ale ne, magií se musí šetřit.

Alchymistická aparatura je pořád napojena na kovovou helmu, i když ta je už odložená. Od mého usnutí se asi nikdo nevydal do té snové říše. To je dobře. Alespoň mi neunikne moc novinek.

I když… když nad tím tak uvažuju, je to trochu divné, protože ty nitky vody, které jsem viděl, byl náš zatím největší úspěch. Trochu mě překvapuje, že nepokračovali dál. Ale možná čekali na mě. Třeba chtěli, ať si to taky vychutnám.

Dobře. Hluboký nádech a můžu vyjít ze dveří.

Moment! Přede dveřmi leží nějaký papír. Když jsem ho zvedl a otočil, uviděl jsem Jirrenino jemné, štíhlé písmo. Píše to v jejím jazyce. Kdysi mě ho učila a mluvím jím docela slušně, ale… sakra, ona mě zkouší! Ty potvoro. Trvá mi nějakou chvíli, než zjistím obsah vzkazu.

Nejmilejší Rude,

Nevím, kdy se vzbudíš, ale doufám, že už budu zpátky. Musím si jenom něco zařídit. Chci, abys věděl, že na tebe myslím, ale vzkazovat to po Klurovi nechci. Však ty víš, jak by to dopadlo.

S těmi tvými nitkami to bylo úžasné. Byl jsi naprosto skvělý. Nevím, jestli se Near rozhodne někoho tam znovu poslat, ale tak trochu doufám že počká až na tebe. Snad ti budu sama moci říct, na co jsme díky tobě přišli. Papíru to ale svěřovat nebudu. Pak bych nemohla vidět tvou reakci. Ačkoli si tě dokážu představit, jak se tváříš překvapeně. Ale o tom až se setkáme.

Líbá

Jirren.

Líbá? Co se stalo? Takhle otevřená nikdy nebyla! Podivné, podivné. Taky doufám, že ses už vrátila. Myslím, že si potřebujeme promluvit. Nikdy mi neřekla „Rude“, vždycky mě nazývala Rudenem. Opravdu zvláštní. Tak jo, je jenom jedna cesta, jak bych to mohl zjistit.

Vykouknu na chodbu. Nikde nikdo. Cože? To není možné! Světlo najednou zhaslo. Ocitl jsem se v naprosté tmě. Už si nepamatuju, jaké to je nahoře; tam chodí akorát Jirren a někdy i Near, ale zvykl jsem si na to magické skorosvětlo, že mi připadalo jako slunce, které nikdy nezhaslo. Už dlouho jsem neviděl absolutní tmu.

Tahle působila děsivě.

Zaslechl jsem jakési škrábání. Polekaně jsem sebou škubl. Ozvalo se znovu, tentokrát silněji a z jiné strany. A zase! Uvědomil jsem si ticho. Ticho, ve kterém slyším tlukot svého srdce, svůj dech.

Zase to škrábání. Tentokrát zní spolu s ním nějaké bublání. Tichoučké, skoro zanikající, ale přesto docela zřetelné.

Co se stalo před tím, než jsem usnul? Jirren se nade mnou skláněla. V hlavě si přehrávám její hlas. „Nemusím.“ Teprve teď jsem si uvědomil, že byla trošinku zaražená. A možná i smutná, sakra, kdybych si to pamatoval. Moment. Jirren má sklony vidět věci, které se nestaly. Někdy. Útržkovitě. Třeba něco viděla. Třeba věděla, že se tohle bude dít…

Drobné rychlé kroky. To bylo to škrábání. A to bublání… radši ani nepomyslet. Ozvaly se teď sakra blízko. Jsou přímo za mnou!

Hlava mi třeští, všechno mě bolí. Otevírám oči. Kolem mě už není tma, jen jakési přítmí. Sedám si. Hlava se mi točí a hrozně mě bolí, nepamatuju si, co se stalo. Sedím ve skladišti, vedle mne je svíčka.

Něco mě praštilo? Co? A kde jsou ostatní?

„Haló?“ zavolám do stínu, kam světlo svíčky nedosáhne.

Jakmile jsem to řekl, ozval se odtamtud ten bublavý zvuk. Pak ty škrábavé kroky.

U všech bohů! Do světla svíčky se dostaly nějaké dlouhé, tenké, černé nohy. Pak následovalo tělo. Vypadalo to trochu jako pavouk, jenom to mělo deset nohou a bylo to přes sáh dlouhé. Táhlo to za sebou nějaký zelený sliz. Chtěl jsem křičet, ale nemohl jsem.

Moji hlavu náhle zaplavují nějaké myšlenky. Ne moje, jsou cizí, to jsem poznal hned. Je to hrozně zmatené, všechno kolem bublá a škrábe, už to nemůžu vydržet…

Když jsem se zase probudil, ta věc byla vedle mě. Světlo už funguje, vedle mne není žádná svíčka. A ani nejsem v tom skladišti. Něco mě přeneslo. Hádal bych, že ten pavouk, ale… to je blbost, neunesl by mě.

Válím se v tom lepkavém, zeleném slizu. Brr. Otřásám se odporem. Pavouk nedělá nic. Upírá na mě něco, co by mohly být oči. jsou jako hmyzí; velké, složené z malinkých šestiúhelníků. Je to znepokojující pohled, i když v nich nenacházím žádný výraz.

Měl bych se z toho slizu umýt.

Vstávám a jdu směrem ke koupelně. Ta věc se posunuje za mnou. Můžu jí říkat Pre.

Sprcha funguje, což se docela divím. Skvělý vynález, Near je vážně génius.

Dívám se dolů na potoky toho zeleného, jak mizí v odpadu. Přes tu divnou hmotu podobnou sklu vidím Prea.

Zajímalo by mě, z čeho ta zástěna je. Near je hrozný tajnůstkář, nikdy mi neřekl, kam na ty svoje nápady chodí. Až bych nevěřil, že to všechno vymyslel on, kdybych ho neznal. Ale ne, asi to on byl, vždycky mluví tak hrozně složitě; rozumí mu akorát Jirren, i když ani ta moc ne.

Ani nemůže, ozvalo se mi hlavě.

Cože? Kdo to… pohled mi padl na Prea. Pre, to jsi ty?

A vidíš tady někoho jiného?

Počkej, ty mi rozumíš?

Poslouchal jsem tvoje myšlenky, když jsi spal. Z toho jsem se naučil tvůj jazyk. Ale nemám hlasivky jako ty, takže nemůžu mluvit tvým jazykem.

Jenom mi posílat myšlenky.

Správně.

Dobře… a jak jsi to myslel s tím, že mu Jirren nemůže rozumět?

Nemá stejné vzdělání jako on.

Ale…

Je z jiné doby.

Cože? To je… sakra, bavím se tady se slizkým pavoukem, který slyší moje myšlenky a ví víc než já. To je blbost! Pre? Doufám, že jsem tě neurazil.

Pavouk ale mezitím zmizel. Asi odešel, zanechal za sebou ten potůček slizu. Musím si s ním pak vážně promluvit. Z jiné doby… hm.

Trvalo nám docela dlouho, než jsme našli Potůček nitek. Pre se proměnil ve vysokou, plavovlasou dívku. Koneckonců, v bloudění je možné všechno.

„Je to opravdu možné jen tady, Rude. Nikde jinde,“ řekla Pre.

„Já ti věřím.“

Jen se zasmála. „Nevěříš mi ani trochu. Jsi jen hrozně zvědavý.“

„Možná,“ připustil jsem. Ta blondýna mě začíná zneklidňovat. „Chci vědět, co se jim stalo.“

„Vím,“ sklonila hlavu. „Ty tu elfí dívku miluješ?“

Neodpověděl jsem. Jestli to opravdu chce vědět, tak mi přečte myšlenky. Slova jsou k ničemu …když rozumíte řeči očí, doplnila má myšlenka. Ach Jir.

„Vstoupíme tam spolu. Ruku v ruce. Ať nemáš pochybnosti. Ať si nemyslíš, že tě chci zradit.“

„Dobře.“ Už natahuju ruku, ať to má rychle za sebou.

„Počkej.“

„Co?“

„Budeme potřebovat oblečení. Nahý tam pobíhat nemůžeš.“

„Fajn.“

Dotkla se nějakého šedého kamene, který měla na břiše. Rázem jsme byli oblečeni. Ty šaty byly podivné; samá šedá a zelená, oba jsme měli dlouhé přiléhavé kalhoty a nějakou obepnutou halenu. Nechci vědět, jak vypadám. Musí to být dost divný pohled.

„Už můžeme jít?“ řekl jsem. Zní to víc netrpělivě, než jsem chtěl.

„Ještě ne, sepni si vlasy.“ Hodila mi nějaký provázek, jehož oba konce byly spojené. Až teď jsem pochopil, proč má účes na ježka. Dlouhé vlasy asi nejsou za Nitkovým potokem v módě.

Usmívá se na mě a podává mi ruku. Má ji studenou.

Dotýkáme se toho Nitkového potůčku.

Voda nás vtahuje právě tak, jako před tím. Nejdříve ruce, pak nohy, trup…

Jirrenin obličej se sklání nade mnou. Má ten výraz, který říká „jsem na tebe pyšná“. Pramínek jejích vlasů mi padá do obličeje. Ne, znovu ne!

Hladím ji po tváři, přitahuju k sobě, abych ji mohl políbit. Nechává se. Je to hezký pocit.

Odtahuje se, má zavřené oči a usmívá se. Zvedá víčka. „Asi teď budeš mít trochu problémy s tím, abys usnul,“ říká. Otáčí se a jde směrem ke dveřím.

„Nechoď pryč,“ šeptám do stropu.

Chvilinku byla odmlka. „Víš, že musím,“ říká. Zní to trochu smutně.

Dveře za ní zaklaply. Proti své vůli zavírám oči. Ten bílý pokoj…

Stejný vzorovaný strop. Žádná změna. Jenom se nade mnou nesklání Jirren.

Spal jsi dlouho, říká Pre.

„Co se vlastně stalo?“

Skoro jsme vstoupili do říše za potokem.

Skoro?

Ano. Jen skoro. Musí se ti vrátit tvé vzpomínky. Aby sis vybavil ten pocit, ty myšlenky.

Co se děje s mými vzpomínkami?

Máš je zmatené a některým tvůj mozek nevěří. Musíš si vzpomenout úplně na všechno, pak ti to dá smysl. Čeká nás ještě spousta práce.

Pre?

Copak?

Proč to vlastně děláš?

To zjistíš později. Slova jsou k ničemu, jak říkáš. Musíš to vidět a cítit. Pak všechno pochopíš.

Vidět a cítit co?

Žádná odpověď.

Rozhlédl jsem se kolem a Pre tam už nebyla. Jen ta stopa slizu za ní.

Sklání se nade mnou Klur.

„Kde je Jirren?“ zeptal jsem se.

„To nevim, s Nearem někam zmizeli. Sme tu už druhej den sami.“

„Co se stalo?“

„Hele, já fakt nevim, budeš se muset zeptat někoho z nich, až se vrátí.“

„Z povrchu?“

„Ne, tam nejsou. Vstoupili do toho tvýho bloudění, oba naráz.“

„Cože?“

„Neměl by ses nervovat, vyřešíme to pak.“

„Ne, chci, abychom to řešili teď hned!“

„Sem sice jenom barbar, ale poznám, dyž potřebuješ odpočívat, chlape. A to je zrovinka teďka. Tak hezky zavři ty svoje kukadla a koukej spát.“

Barbar mi jemně, ale rozhodně zavřel víčka.

Bílý pokoj, spánek.

Ani teď si to nepamatuješ?

Je mi líto, Pre.

Nevadí. Snad příště. Mělo by to být co nejdříve.

Proč?

O to se teď nestarej. Najez se.

Vedle mne na stolečku leželo jídlo. Hltavě jsem se do něj pustil.

Jak ses tady vlastně ocitla, Pre?

Nedochází ti to? Přece z té země za Nitkovým potokem. Chvíli pauza. Chceš to zkusit už teď?

Na co čekat? Chci co nejrychleji zjistit, co se stalo.

Jdeme směrem k místnosti s tou divnou alchymistickou aparaturou.

Pre?

Copak?

Kolikátého vlastně je? Nějak jsem se vždycky zapomněl zeptat.

Třináctého. Října.

Třináctého? Ale to by znamenalo, že se to všechno stalo včera! Že jsem teprve včera objevil Nitkový potok!

Vnější čas nehraje roli. Jen zbytečně mate. A kdybys to chtěl vědět, není rok 1356, ale 1357.

Kde se ten rok vzal? To není možné!

Říkala jsem, že jen zbytečně mate. A už pojď, čím dříve si všechno uvědomíš, tím lépe. Je to důležité.

To už jsi říkala. A taky to, že se nemám ptát proč. Tak jinak: proč mi to pořád opakuješ, když mi důvod stejně neřekneš? Když neznám důvod, nepřipadá mi to zase tak důležité. Je to i ve tvém zájmu, Pre.

Vím, to mi věř. Ale nic s tím nemohu udělat. Tohle mi věř taky.

Povzdychl jsem si. Tak dobře.

Otevírám dveře, jdu k lehátku, lehám si na něj. Nasazuju si helmu, soustřeďuju se. Dívám se na strop. Hned se mi rozmlží, už to přichází. Zavírám oči.

Nejsme v lese, ale na poušti. Oba kráčíme nazí po dunách.

„Tady jsem ještě nebyl,“ říkám za chůze, „co to má znamenat, Pre? Co to na mě zkoušíš? Tady Nitkový potok nenajdeme. Se změnou místa se mění úplně vše. Vidíš? Dýcháme vzduch.“

„Je více cest, jak se dostat do té země,“ usmívá se trochu dráždivě. „Počkej, dám nám šaty už teď. Ten písek je nepříjemný.“

Ten divný přiléhavý oblek zvláštně chladí.

„Co to je za oblečení?“

Pre mlčela a jen šla dál. „Tuším, kde je další brána,“ říká po chvíli. „Já jimi jen procházím. Nedokážu ovlivnit, kde se ocitneme. Mohu si to přát a působit na ty složité věci, které nechápeš, aby nás přenesly tam, kam si přeji, ale je to jen slabé působení. Umím procházet branami, ale ne hledat tyto světy, kde brány jsou.“

„Near to uměl, myslel jsem, že ty taky.“

„To Nearovo umění bylo jen šamanství. Umění stylu pokus – omyl. Měl ale větší sílu než já. To máš pravdu. Lépe uměl směrovat proudy. Ale zase neuměl procházet do bloudění, jak říkáte. Musí mít někoho při ruce.“

„Magie?“

„Ne tak docela. Ale… dá se říct, že ano.“

Po nějaké době se před námi objevila oáza.

„Mělo by to být tady,“ řekla.

A taky že bylo. Mohlo to být podobné jako Nitkový potok, kdyby to bylo z vody. Nejdříve to vypadalo jako silný válec něčeho žhnoucího, co levitovalo nad zemí asi v úrovni mých ramen. Pak jsem přistoupil blíže. Rozeznal jsem ohňové jazyky. Bylo to fascinující. Jako prudký proud tekutého ohně, který teče odnikud nikam. Zcela zhypnotizován přistupuji blíže. A vidím, že to vůbec není jednolitá masa, ale je tvořena malinkými nitkami, stejně jako Potok. Složitě propletená, neustále v pohybu, tak, jako oheň samotný, jen mnohem složitější.

„To je ta brána?“ vydechuji ohromeně.

„Působivá, že?“ usmívá se Pre.

„A to se jí mám dotknout?“

„Klidně můžeš, ale… nejdříve by tě to celého sežehlo a teprve potom přeneslo pryč, a to by se ti asi nelíbilo. S Ohňovou branou byly potíže vždy.“

„Tak co teda budeme dělat?“

„Hledat jinou by zabralo hrozně moc času. Když nás tomu přizpůsobím, nemělo by se nic stát.“

„Nemělo by?“

„Nic není stoprocentní.“

„Takže klidně můžu uhořet!“

„I to se může stát,“ připustila.

„Tak dobře, Pre, čaruj.“

Procházím bílou chodbou. Myšlenkami nemůžu ovlivňovat své skutky; jsem jen pozorovatel. Proti mně jde Near. Usmívá se na mě. Zastavuje se, chytá mě za ruku.

„Za chvíli se probudí,“ říkám hlasem Jirren.

„Já vím, Jir, zkus na něj být milá.“

„Dobře.“

Melodie ukončení. Vidím svůj vlastní obličej, má výraz lehkého zklamání. Skláním se nad ním. Otevírá oči. Vidí mě a usmívá se. Vlasy spadly do mého obličeje. „Promiň,“ šeptám Jirreniným hlasem. Chvilinku jsme v těsné blízkosti. Napřimuju se a odcházím. Jsem u dveří a chystám se je otevřít.

„Už nechodíš tiše?“ ptá se můj hlas.

„Nemusím,“ říká Jirren.

Cítím, že mi oči vlhnou. Po hladké tváři Jirren stéká slza.

Zase ten vzorovaný strop.

Cítím strašnou bolest v levé paži.

„Co se to stalo?“ říkám do toho stropu.

Trochu ses popálil. Promiň, je to moje chyba.

„Pálí to jako čert!“

Tu ránu jsem ti vydezinfikovala. Proto to tak štípe. Zranění samotné není tak vážné. Nespal jsi moc dlouho, jinak bys to necítil.

„Dostali jsme se do té země?“

Ještě ne, musíš si vzpomenout na všechno. Ale děláme pokroky, takhle daleko jsme ještě nebyli.

„Pre?“

Copak máš na srdci?

„Co se stalo s Jirren?“

Nic, Preiny myšlenky mlčí.

„Pre?“

Otáčím hlavu tam, kde Pre vždycky stála. Zbyla po ní jen ta stopa zeleného slizu.

Jdeme ledovou krajinou. Vítr kolem nás šílí a divoce rozmetává velké chuchvalce sněhu a ledu, takže nevidíme vůbec nic. Ty Preiny obleky máme na sobě dlouho a vůbec mi není zima. Jenom nos a uši mám jako kusy ledu.

Nevím, jakou bránu hledáme tady, ale Pre se zeptat nechci, protože by mě stejně neslyšela. Hádal bych, že tady bude proud větru, protože z živlů kromě vody a ohně zbývá země, která je hluboko pod vrstvou ledu, a vzduch.

Snad hodinu jsem následoval Preinu žlutou hlavu, aniž by se cokoli kolem nás měnilo.

Do téhle brány jsme museli skoro narazit, abychom ji uviděli.

Byl to opravdu proudící vzduch a objevili jsme ho jen díky tomu, že ta malá vichřice soustředěná do točícího se válce rozmetávala sněhové vločky ještě divočeji než vítr okolo.

Pre se na mě usmála. „Můžeš jít první!“ zakřičela.

Taky jsem se usmál, i když to asi neviděla, protože vítr kolem mě se náhle zvedl a vmetl mi kusy sněhu do tváře. Vyplivl jsem ho, zhluboka se nadechl a jemně se dotkl proudu vzduchu.

Jsem v místnosti velmi podobné té, ze které se vždycky vydávám na bloudění, ale tahle je větší a i alchymistická aparatura vypadá, že dokáže více. Je tam se mnou Near.

„Jsem rád, že ses tak rozhodla,“ říká mi s úsměvem.

„Ale co…“ namítám jako Jirren.

Near mě zvednutím ruky přeruší. „O ně se neboj, má drahá. Budou se mít dobře. Jen tě potřebuju, abys mi pomohla. Říkal jsem ti, že tady nejsem doma. A já tolik toužím se dostat domů, copak to nechápeš? A ty jsi jediná, kdo mi může pomoci. Jsi hrozně chytrá a moudrá, jsi elfka. Budeš pryč jen chvíli, pár dní, Ruden si toho možná ani nevšimne.“

„Dobře,“ říkám rezignovaně, „pokud to bude opravdu trvat jen pár dní, pak ti pomůžu.“

„Jistě.“

„Slibuješ?“

„Slibuju.“

Ležím v nějakém malém, temném pokoji. Jsem nahý, schoulený do klubíčka, všechno mě bolí, celé mé tělo. Je mi chladno a má hlad. Kousek ode mne leží nějaké šaty. Chmatám po nich a oblékám si je.

Dveře, kterých jsem si ani nevšiml, se otevírají. Vchází do nich postarší žena, celá oblečená v bílé. Přináší tác s jídlem. Staví ho na stůl, otáčí se a odchází. Všechno dělá tak nějak prkenně, hledí před sebe, na mě se ani jednou nepodívala.

Pouštím se do jídla. Chutná zvláštně, nikdy jsem nic takového nejedl, ale je výborné. Docela mě zasytilo.

Sedám si do kouta, pozoruju dveře a čekám, co se bude dít.

Za nějakou dobu se opět otevřely. Vchází Near. Má na sobě bílé oblečení, ne nepodobné tomu ženininu.

„Zdravím tě, příteli,“ říká a usmívá se. Když neodpovídám, pokračuje. „Asi bys rád věděl, co tady děláš a jsi se zde ocitl. Jestli chceš, můžeme se projít. Byl bych nerad, kdyby sis myslel, že jsi vězněm. Jsi můj host, Rudene.“

Procházíme podivnou dlouhou chodbou, jejíž dvě stěny jsou místy prosklené a ukazují jiné lidi v bílém oblečení, jak sedí, stojí, baví se spolu, sklánějí se nad nějakými krabicemi, pobíhají sem a tam… nic z toho jsem ještě neviděl a nelíbí se mi to. Vypadá to tak cize, tak nepřátelsky, až z toho běhá mráz po zádech. A do toho všeho se Near vlídně usmívá.

„Jistě máš mnoho otázek a já tě chápu, milý Rudene, ale… neřešme teď vážné věci, bavme se alespoň chvíli nevázaně, jako staří přátelé.“

„Dobrá, příteli, jen bych si přece jen rád dovolil malou otázečku: co je s Jirren? Je tady? A co Klur? Co se s nimi stalo?“

„Uf, uf, to byla více než jen jedna otázka. Neboj se, oba dva jsou tady v mých rukách a vede se jim dobře. Více ti zatím opravdu říkat nebudu, protože je uvidíš sám.“

„Dobře. Tak… o čem ses to chtěl bavit?“

„To je jedno, třeba… třeba mi pověz něco o tvých blouděních.“

„O většině už víš, nevím, co bych ti ještě mohl povídat.“

„Třeba o těch nových, co jsi podstoupil s tou blondýnkou.“

„S Pre, myslíš?“

„Nevím, jak jí říkáš. Pre je hezké jméno, hodí se k ní.“

„Dal jsem jí je ještě před tím, než jsem zjistil její pohlaví. Když jsem ji uviděl poprvé, byla hnusný přerostlý pavouk.“

„Opravdu? No… někdy se něco takového stává, ale stejně to je zajímavé.“

„A celou dobu, kdy byla se mnou na základně, tak byla tlustá příšera, co za sebou zanechává zelený sliz.“

„No tak právě ji bych si jako ošklivého pavouka nepředstavil. Ale to je jedno,“ mávl rukou na znamení, že chce přejít k jinému tématu. „Slyšel jsem, že tě přivedla do jiných snových zemí, je to pravda?“

„No… je.“

„Popiš mi je trochu, jestli ovšem chceš. Nebudu tě do ničeho nutit, příteli.“

Začínám nabývat dojmu, že mě chce někam dostat. Že se chce od mě něco dozvědět. Obzvláště, když mě pořád oslovuje „příteli“. To nikdy nedělal.

Trochu jsem mu vylíčil prostředí; tu poušť a mrazivou krajinu, zhruba jsem mu popsal brány.

„Dobře. To je docela zvláštní. Nevěděl jsem, že jsou i jiné brány, než ten tvůj Potok nitek.“

Lhář! Musí to vědět! Věděla to i Pre, aspoň myslím. Hm, můj Potok nitek? Neare, ty se neumíš moc schovávat za slovíčka. Už se blížíš, už začneš chňapat drápkama po malé myšičce, kocoure. Ale i ta myška má rozum…

„Já taky ne. Nevím, myslím, že to udělala Pre.“ Promiň mi, svědomí, ale i já si můžu trochu zalhat. „Byl to docela zvláštní pocit, prolézat jimi. Ale to už si asi slyšel. To o čtvrtém rozměru.“

„Máš pravdu, to už jsem slyšel, ale… jak to působilo na tebe?“

„No, nevím, jak bych to popsal. Vážně mě nic nenapadá. Je to nepopsatelné. To si musíš prožít, abys to poznal.“

Near se zasmál. „Tak takhle mi to popisovali všichni, co tou branou prošli. Asi to bude pravda.“

Chvíli jsme procházeli kolem těch prosklených stěn beze slov.

„A pověz mi,“ přerušil Near naše mlčení, „jak jste se tam vlastně dostali? Do bloudění s branou? Do toho lesa?“

Tak tohle jsi chtěl vědět! „Nevím,“ řekl jsem.

„Tak já ti trochu pomůžu. Když se chceš dostat do nějakého bloudění, musíš na něco myslet. Musí to být hodně silná myšlenka. Někdy je třeba tak rychlá, že ji ani nestačíš zaznamenat. Na co jsi tedy myslel?“

„Opravdu nevím, Neare.“ Protože by bylo nebezpečné, kdybys to věděl, alespoň to tak cítím.

Něco se v něm zlomilo. Náhle se zastavil, pohlédl mi do očí. Chvíli jsme tak stáli. Pak se začal pohybovat tak rychle, že stačím zaznamenat až to, že mě drží pod krkem a přiráží k jedné stěně.

„Pověz mi, ty parchante, na co jsi myslel, když jsi vstupoval do toho bloudění!“ křičí na mě.

Jednu ruku povoluje, ale jen proto, aby mě mohl praštit do obličeje. Do nosu. Nějak moc to nebolí, jen mi trochu teče krev. Nic víc.

„Tak povíš mi to!“ řve mi do uší a prská na tvář.

Jenom se usmívám. „To bys rád, co?“ Na rty mi stéká sladká tekutina. Zavírám oči před další ranou.

Když jsem se vzbudil, skláněla se nade mnou Jirren. Ale za jejím obličejem nebyl ten známý vzorovaný strop, jen tma. Do tváře jí skoro nevidím, ale docela zřetelně rozeznávám podlitiny a malé škrábance, které ji hyzdí. Přes to všechno se usmívá.

„Jsem ráda, že tě vidím,“ šeptá.

„Jirren?“

„Neřekl‘s mu to, že ne?“

„Co?“

„No to, na co jsi myslel.“

„Neřekl. Proč? Po tobě to chtěl taky?“

„Ještě sis nevzpomněl na všechno,“ řekla trochu tajemně, „a myslím, že doufají, že úplně na všechno si ani nevzpomeneš.“

„Kdo oni? O čem to mluvíš?“

„Ti lidé tady. Ti, co chodí v bílých pláštích, ťukají do nějakých kamenů na bílé desce, která je spojená se zvláštní krabicí, do které pořád hledí. Viděla jsem, jak jsi v té krabici byl ty. Tvůj obraz. Je to nějaká zvláštní magie. Ty jsi ji taky viděl.

Ale teď budeš spát. Dali ti nějakou drogu, po které bys měl být unavený.“

„Jsem unavený, máš pravdu.“

Líbá mě na čelo.

„Jirren?“ šeptám, nevím, jestli ne už jen ze spánku.

„Co?“ Její šepot zní jako volání z veliké dálky.

„Budeš se mnou, když se zase probudím?“

„Nevím, to ti nemůžu slíbit. Klidně mě můžou zabít, když budeš spát. Klur už je mrtvý.“

Říká ještě něco, ale to já už neslyším. Mám divný spánek, rušený neklidnými sny. Takový jsem už dlouho nezažil.

Sedím v koutě, s hlavou mezi koleny. Jsem ve stejném pokoji, ale Jirren tady není. Uprostřed pokoje leží jen její spona, kterou si občas dávala do vlasů. Je zlatá, umně tvarovaná do nějakého fantastického tvaru. Myslím, že nemá nic připomínat.

Vybavuje se mi obraz, možná další vzpomínka.

Jirren leží schoulená v klubíčku na zemi, na jejím těle je mnoho nezahojených ranek a spousta podlitin. V rozcuchaných vlasech má tu sponu. Dívám se na ni skrze tu skleněnou stěnu, leží v malé, bílé místnosti; je úplně sama. Až na lidi na mé straně okna, kteří na ni civí.

„Konečně jsme ji dostali, pane,“ říká mi nějaký muž v bílém plášti.

„Ale trvalo to dlouho,“ povídám já Nearovým hlasem. Mám chuť z jeho těla vyskočit a dát mu pořádně pěstí tak, aby už nevstal. Za to, co jí udělal. Můžu se ale jen dívat. „Jeden ještě chybí.“

„Ten, který utekl s 249? Nakázali jsme mu, aby ho přivedl. Podle jeho zpráv si začíná vzpomínat. Vypadá to dobře, pane. Za chvíli ho tady máme.“

Směju se společně s Nearem. „Výborně, to je dobré. Není 249 náhodou žena? Ten blonďatý typ?“

„Je pane. Ale… záleží na tom? Není to člověk, je jen larron, tvor s označením. Bez jména. Stvořený pro to, aby sloužil.“

„Vím, co to je, nemusíš mě poučovat.“

„Promiňte, pane. Pokládal jsem za vhodné to zopakovat. Začal jste o 249 hovořit jako o člověku. A to není dobré, pane.“

„Dobře, už běž. Připrav mi tu elfku na výslech. Bude dobré zjistit, co všechno ví ona.“

„Rozkaz, pane!“

Muž zasalutoval a odešel. Pohled mi znovu padl na Jirren. „Dobře, kočičko,“ říkám, „budeme si hrát.“

Jirren je hodně zbědovaná. Leží mi na klíně, hladím ji po tváři, jejíž dokonalost narušují modřiny a rány. Rozseknuté rty má popraskané, pod očima hluboké tmavé kruhy, na spáncích ošklivé rány, celé zažloutlé. Dýchá mělce, nepravidelně, co chvíli sebou škube. Asi má hodně nepříjemné sny.

Za nějakou dobu otevírá oči.

„Kde to jsem?“ zasípala. Začala si třít krk. „Není někde poblíž voda? Můžu jenom šeptat, hrozně mě bolí v krku.“

Rozhlížím se kolem, ale vím, že nikde nic není. Místnost jsem několikrát prohledal. Jen dveře, obrovské zrcadlo přes celou stěnu a jedna židle. Nic víc.

„Je mi líto,“ šeptám.

Jemně zavrtěla hlavou a usmála se. „To nevadí.“

„Kde jsi byla, Jirren? Měl jsem o tebe strach, když jsem se neprobudil vedle tebe. Myslel jsem si, že jsi mrtvá.“

„To já taky, věř mi. Už jsem si myslela, že mě nechají; bylo by to milosrdenství mě zabít. Zjistila jsem, že jsou opravdu chvíle, kdy žití je trestem.“

„Ale trestem za co?“

Zvedá ruku, aby mě mohla pohladit po vlasech. „Že jsme byli tak naivní, Rude. Že jsme pomáhali Nearovi při tom výzkumu.“

„Ale přišli jsme na skvělé věci!“

Mírně se pousmála. Vypadala hodně smutně. „A k čemu nás to dovedlo?“

„To bych opravdu rád věděl; vůbec nevím, co se kolem děje, ještě jsem si na všechno nevzpomněl.“

„Neříkej mi, na co sis vzpomněl. V žádném případě. Všechno, co víš, musí zůstat ve tvé hlavě. Nesmí na to přijít.“

„Ale proč ne?“

„Jsou z jiného světa. Vyspělejšího, než je ten náš. Bylo by nebezpečné, kdyby se mohli dostat k nám. Nejsou přátelští. Podrobili by si nás. Stali bychom se jejich otroky. Nic by nepomohlo. Ví už všechno… všechno, co vím já!“ Na chvíli se odmlčela. Mluvení jí unavilo hlasivky.

„A proč… proč to nesmíš vědět ani ty? Jestli umí vytáhnout myšlenky z tvé hlavy, určitě to dokáží i se mnou. Není pak jedno, kdo to všechno ví, když se to stejně nakonec dozví?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, z tvé hlavy nic nedostanou, pokud jim to sám nepovíš. Nevím proč, je to nějaká skrytá síla v tobě, o které snad ani sám nevíš, která jejich pokusům o vniknutí odolává. Umíš z místa, kde byla nějaká silná myšlenka, vydolovat vzpomínku. Někdy.

Já tady ležím jen proto, že chtějí zahrát na tvé city. Budou tě vydírat, na to se připrav. Pravděpodobně budou hrozit mou smrtí. Ale ty jim nic říct nesmíš!“

„A co kdybych… co kdybych řekl nějakou lež?“

„Poznají to ve stejném okamžiku, kdy jsi onu lež vyslovil.“

„Nechci, abys zemřela, Jir.“

„Sakra, já taky nechci umřít! Ale co mám dělat? Je lepší, když zemřu já, než kdyby objevili vstup do našeho světa, nemyslíš? Co je jeden život ve srovnáním s těmi statisíci? Zrnko písku na poušti. Malé, bezvýznamné.“

Chvíli jsme opět mlčeli. „Dali ti jídlo?“ zeptala se.

„Dali, proč?“

Sklopila pohled. „Za chvíli budeš zase spát. Což znamená, že mě opět odvedou. Ale tu chvíli s tebou si vychutnám.“ Obě paže mi ovinula kolem šíje, přetáhla mě k sobě a jemně, velmi jemně mě políbila.

Jirren leží na bílém stole; přivázaná, nehybná. Dýchá, ale nebrání se, když jí do žil vpichují nové jehly. Vidí už jen rozmazaně, ale ví až moc dobře, že muž, který se nad ní sklání, není Ruden.

„Proč?“ vydechne sotva slyšitelně.

„Ptáš se proč?“ křiví ústa v úsměv Near. „Můžu ti to povyprávět klidně všechno, pokud chceš. Vím, že jsi většinu už pochopila a zbytek tušíš, ale udělá mi velkou radost, když ti to budu moci říct celé. Souhlasíš? Hm, tvé mlčení se jako souhlas brát dá. Tedy dobrá.

Naše planeta je celá zamořená, přelidněná a brzy bude i neobyvatelná. Hledáme proto jiné… hm, alternativy, které by nám umožnily přežít.

Byl jsem jeden z výzkumníků, kteří hledali světy, které bychom mohli obývat. A já náhodou narazil na ten váš. Samozřejmě to dost dlouho trvalo, to je jasné, ale všechny ty roky marného snažení konečně přinesly ovoce.

Jenomže se něco stalo: náraz způsobil, že některé moje přístroje se porouchaly a já byl odkázán sám na sebe v prostředí, které bylo tisíc let za námi. Bylo to tvrdé, věř mi že ano. Trvalo mi dlouho, než jsem všechny přístroje opravil či přestavil a taky jsem potřeboval lidi, kteří by mi pomáhali. Byla jen vaše smůla, že jste mi onehda v tom hostinci půjčili ten zlaťák.

Nelhal jsem v tom, že se chci vrátit domů.“

„A co teď?“ sípe elfka a mírně pozvedává koutky úst. „Zabiješ mě?“

Jen krčí rameny. „Už tě nepotřebuju,“ připouští.

Pre, které říkali 249, je mrtvá. Zemřela při přechodu z oné ledové pustiny do toho složitého světa. Zdá se mi to vzdálené jako rok. Myslím, že to byla sebevražda. Našla si totiž ke mně cestu, k mé mysli. Přišla na to, proč to všichni před ní dělali špatně. Oni to dělali proti mé vůli, cítil jsem k nim velikou zášť. Byla mi mnohem sympatičtější než ti lidé v bílých pláštích, přestože se mi zjevila jako pavouk.

Věděla to. Vyčetla z mých vzpomínek i to, co jsem sám nevěděl. A proto se zabila. Věděla tak dobře jako Jirren, že to tajemství se z mé hlavy nesmí dostat.

Když mě Jirren v tom pokoji políbila, vzpomněl jsem si  na všechno. Na to, jak jsem se poprvé vzbudil po tom bloudění, kdy už Jirren i Near byli pryč, že jsme se je vydali s Klurem hledat, i jak nás dostali. Klur tehdy ještě žil, ale když jsme s Jir utíkali, nedostal možnost jít s námi. A obávám se, že tím byl jeho osud zpečetěn.

Z místa, kde jsme se poprvé ocitli, jsem se přenesl do toho lesa. Jirren ale se mnou nebyla, asi to nedokázala. Z jejích vzpomínek si pamatuji, že se jim snažila utéct, ale zjistila, že to je marné. Chytili ji a pak začali vyslýchat.

Nevím, jak se ke mně dostala Pre, ale myslím, že přišla se mnou. Zřejmě mě měla sledovat a pravděpodobně to byla ona, kdo mi vymazal paměť. Asi měla za úkol mě přivézt zpátky a pokud možno i vydolovat ze mě co nejvíce informací.

Nikoho dalšího za ní zřejmě neposlali proto, že nemohli. Pre se na mě přisála jako pijavice a pustila se, až když byla v bezpečí. Potom jsem se probudil vedle ní a… zbytek jsou mé vzpomínky posledních pár dní, týdnů či měsíců. To nevím. Vnější čas opravdu nehraje roli, to měla Pre pravdu.

Nevím, co se s Jirren stalo, ale myslím, že je mrtvá. Těší mě jen vědomí blízké smrti jejího vraha, Neara.