Příhoda z noční Prahy

Jednou se takhle couráme noční Prahou. Tedy přesněji řečeno, přijel kamarád Roman do Prahy oprášit své staré známé, zkontrolovat zda jedné už konečně narostly prsa, zda druhé už zmizela celulitýda, zda si onen konečně našel ženskou, nebo zda tomu dalšímu dávají doma najíst a celkově, kolik zase ty ženské přibraly, kde se jim objevily nové faldíky a druhé, třetí popř. další laločnaté brady a o kolik zešedivěli pánové, neb jak každý jistě ví, se ženskýma jsou jen trable. Zkrátka jdeme tak tmou tmoucí, po Andělu v mírně veselé náladě sledujeme bláznivé hýření mámivých světýlek a kličkujeme před nočními tramvajemi, které snad řídí opilý šílený tramvaják. Dorazíme na plácek před metro a dumáme, která šalina nás vezme domů, kde se uložíme k zaslouženému spánku. Roman jsa nezkušený vidiečan přenechává velení na mě a já vidouc právě projíždějící šalinu zavelím nástup, to nás jistě někam doveze. Nastoupíme a Roman pln pochyb a nejistoty sonduje, zda jedeme dobře, se ptá kam jedeme a kdy budeme doma. Abych jej uklidnil a také jednoho kytaristu, kterého jsme sebrali s sebou a který spěchal na vlak na hlavní nádraží, tak jsem se zeptal jedné začtené slečny, kam že to dojedeme, když s ní pojedeme. Prásk… prý do Holešovic a to po druhé straně Vltavy… no, to není zrovna ten správný směr. Naštěstí je tu hned zastávka a tak se ten kousek vracíme zpět na Anděl. Sakra… neřekl jsem si o číslo té milé slečny co nás informovala o chybném směru… nu co, tak snad někdy příště, ale byla sympatická. Vracíme se zpět a posloucháme tlachání podnapilého bluesgrassového kytaristy. Naštěstí jsem coby pubertální mladík jezdil na Portu a tak bylo o čem dát řeč. Křesťanova Skočná byla opravdu nářez. Kytaristu jsme odložili na zastávce tramvaje a po nahlédnutí do jízdního řádu a konzultace s kapesním orlojem jsme se vydali do místního KFC pro něco na zub a hlavně se ohřát, protože další tykadlo nám jelo až za půl hodiny. Dali jsme si moje oblíbené menu s křidélky, sedneme si ke sklu, abychom se při jídle mohli kochat výhledem na noční zářící Prahu. Avšak ejhle … najednou se za sklem objevil jakýsi bezdomovec, co na nás začal dělat pošklebky. Já samozřejmě neváhal a nasadil protizbraň nehrubšího kalibru a usmál se na něj. Zabralo to, nevydržel a otočil se. Špatný odhad, není to bezdomovec a santusák, je to bojovník proti globalizaci, nebo maskovaný hippies bojující za práva kuřat, která jsme měli na tácku. Vzhledem k dnešním trendům bych spíše tipoval na to první. On si totiž stáhl kalhoty a začal na nás vystrkovat holý zadek. V prvním okamžiku jsem se lekl, že to na něj přišlo a řeší tak narychlo svoji vnitřní potřebu, ale ne, bylo to pouhé gesto protestu. Tak takový život mám já, když už na mě někdo vystrčí holý zadek, je to starý a ošklivý chlap. Chudák, ještě nastydne, pomyslel jsem si a zakousl se do dalšího pikantního křidélka, které jsem spláchl pepsi. Měli jsme to akorát, dojedli jsme, dopili a došli v klidu na šalinu a šupajdili si to domů, kde jsme se uložili k zaslouženému spánku . . .