Okamžik pravdy

4.1.2004

Okamžik pravdy

Já se bojím svých slov, že mne utvrdí v lži,

snad že vybrané cukrlinky zraní moje srdce a uspokojí zrůdné tváře.

Ty skelné oči plné chtíče zračícího sebevědomí vzešlé z malátných skopičinek.

Skopci a činky..z kopce na činky, skelné průhledné tyčinky..

Ponechat alespoň jednou na druhých mé zhýralé touhy,

ať si je užijí, já jsem si prožíval dny, týdny, roky jako nesoudný.

Dařilo se mi schovávat se za korálky nitek, za nitky loutek, za loutky vodičů, za vodiče slepců..

Dařilo se mi..

Chtěl jsem se vypořádat se svým svědomím jednou provždy.

Chtěl jsem se nakazit,../ nakazil jsem se pohrdáním.

Procitl jsem nedopalkem a ucítil spalující chlad popelníku.

Chlad dlaždičkované stěny, o kterou mne opřel mukl těsně před vykonáním ortele.

Shýbl jsem se.

Shýbl jsem se a udeřil, shýbl jsem se a vykonal..

Shýbl jsem se a udeřil jsem.

Jako malátný jsem věděl co dělám a věděl jsem i při smyslech.

Věděl jsem, že mi chybí důležitost, ten marnivý pocit důvěry.

Stačilo málo a změnil jsem svůj pohled na svět.

Po té trošce jsem viděl rudě, bíle, tma..rudě, bíle, tma..

Rudě

Hořel jsem nadějí že se shledám sám se sebou,

sám se sebou jsem válčil a sám sebe jsem ohýbal a vláčel.

Vláčel jsem sebe po shrabaném listí a vláčel jsem sebe po zorané zemi.

Zemi plné výmolů a děr,

děr bez rozměrů a slz,

slz bez soli a drz,

jsem je stíral jako by ve mně nic netlouklo..

A přitom jsem věděl že jsem se shýbl..

Jako by se nic nedělo, sám sebe jsem utratil jako mizernou bestii..

Jako bych sám chtěl dívat se na to, jak si trhám křidélka žhavou pinzetou

a nabodávám na kůl se zelenou hlavičkou ..

Cítil jsem tlak, jak se ve mne burcuje a zvedá odpor a mlčky jsem ho zardousil.

Bez mrknutí oka,

stačilo se podívat jak ti teče slza ..

Mé srdce se stalo popelníkem ..

A jestli ti schází jaký jsem byl, utluč mne tupou hranou meče.