Válka

Válka
V první části nás děj zavádí k jedné německé rodině o Vánocích.
„Mamí, kdy se vrátí táta?“ ptá se zvídavá holčička maminky. „Nevím, kdy se vrátí. Už se těšíš na Ježíška? Za chvíli k nám přijde a nadělí ti spóustu dárků, viď?“ ptá se maminka.
„Jóóó!“ odvětí holčička.
„Pojď, pomoz mi tady s příborem. Dávej to takhle, sem vidličku, sem nůž a sem lžíci.“ radí maminka dcerušce.
„Mami, a co je teda s tátou?“ ptá se opět holčička.
„No, víš, tatínek šel bojovat za vlast. Náš vůdce, pan Hitler ho povolal do armády a tak je teď táta někde u Stalingradu. Chceš mu napsat dopis? Každé Vánoce mu píšu, chceš mu něco napsat?“ ptá se maminka.
„Nó, tak mu napiš, aby se rychle sbalil a vrátil se domů do Berlína.“
„Ale to tatínek nemůže udělat, to by pak byla dezertace a za to by ho zastřelili. Posaď se taky ke stolu, já píšu:
Drahý Helmute, zdravím Tě na místo Tvého pobytu, ať už jsi kdekoli, a posílám Ti srdečné pozdravy.“ „Napiš tam, že ho taky pozdravuju!“ skáče náhle dcerka mámě do řeči. „Dobře. Naše malá dceruška...“ „Já nejsem malá!“ „Naše dceruška Luisa se o tebe velmi zajímá a posílá Ti též srdečné pozdravy. Už se těší až přijedeš. Z rozhlasu jsem se dozvěděla, že se vaše jednotka má dobře a že ty barbary z východu porážíte. Já se na tebe také těším. Právě chystáme štědrovečerní večeři a obě na Tebe vzpomínáme. Věříme, že jsi živ a zdráv a přejeme Ti šťastné a veselé vánoční svátky. Brzy Ti opět napíši.
Tvá oddaná žena Helga a dcera Luisa
„Co je mami, stalo se ti něco? Proč pláčeš?“

Nyní se ocitáme uprostřed lítého boje. Jednotka právě odpočívá.
„Otto, víš, že jsou dneska Vánoce?“
„Fakt? To víš, Helmut, vod tý doby, co na mě spadl strop v tom.......baráku, mi to tak nemyslí. Málem by mě bejvali poslali domu, nebejt toho zavšivenýho plukovníka. Ten plukovník ke mně přišel a řekl doktorovi: 'Toho byste chtěl vrátit do Německa, vždyť mu skoro nic není! Na frontě bojují i větší invalidové. Zítra ho odvezete zpátky na frontu.' A tak sem zase tady, v první linii. Kvůli nažehlenýmu plukovníkovi! Pche!“ stěžuje si Otto.
„No jo, dneska jsou Vánoce,“ ignoruje Helmut. „Rusáci ale střílej dál. Ráno sem viděl, jak sejmuli Petera. Šel se vymočit a rudej sniper ho trefil do zad. Jelikož byl Peter kámoš, tak sme po tom střelci šli, ale zdrhnul nám.“
„Jó, jednou je to Peter, podruhý to může bejt Franc a pak to může klidně bejt třeba Otto,“ filozofuje Otto.
„Je to tak. Sme tady vobklíčený už deset tejdnů a jednoho po druhym nás tady vodprásknou. Propaganda sice řiká, že nás vodsaď dostanou, kdo jim má ale věřit? Jednu dobu byly slyšet zvuky boje, pak se ale začali vzdalovat a já myslim, že se na nás posily vybodly,“ stěžuje si Otto.
„Vůdce nás sem poslal, nás, slavnou Šestou armádu, poslal na Stalingrad. Měli jsme dobýt město nesoucí protivníkovo jméno. Dlouhou dobu nám to ale trvalo, než jsme prorazili tvrdou městskou obranu. A co nám to přineslo? Smrt! Po dobytí města začali tuhé mrazy. Vojáci umírali. Obklíčila nás Rudá armáda. Vojáci umírali. Nakonec přišel hlad. A vojáci umírají stále...“ mluví Helmut, když se neočekávaně ozve série výstřelů.
„Pozor, slyšíš ty výstřely? Radši bych se tam šel podívat. Mám tam kámoše, jmenuje se Franc...“

Mezitím, kdesi mezi nebem a zemí.
„Jsi na tahu, Zloune.“
„Jak se opovažuješ mě, boha všeho Zla, nazvat touto urážkou? Zdrtím tě stejně jako ubohou pozemskou krysu, i když jsi momentálně bůh Dobra, Dobroune.“ hněvá se bůh Zla.
„Zanechme sporu a věnujme se více hře. Jsi na tahu.“ klidní Zlouna Dobroun.
Bůh Zla, dosud se dívající na desku mezi nimi, náhle zvedá svou hlavu a říká: „Elitní komando 5831 se přesune na roh támhle toho baráku.“ Na desce mezi nimi se něco začíná hýbat. Čtyři prťavé postavičky se přemisťují pomalým pochodem na roh zmenšeného domu.
„To bylo dost chabý, čekal jsem něco zásadnějšího.“ vysmívá se bůh Dobra. „Můj ostřelovač Vasilij se skývá na střeše baráku naproti a vidí tvoje komandanty.“ Jiná postavička, na střeše domu naproti zalehává a připravuje si pušku.
„Nechceš toho alespoň pro jeden den nechat? Vždyť jsou Vánoce!“ snaží se Zloun zapůsobit na Dobrounovi city.
„Vánoce nevánoce, je válka. Vojáci napadli Stalingrad a obyvatelé se brání.“
„Řek sis o to. Komando spatřuje pět kozáčků, jak jsou schovaný za hromadou kamení a kecaj. Tohle budou jatka. Ratatatata...“ začíná se Zloun dostávat do varu. Z desky se ozvou slaboučké výstřely.
„Vasil střílí na Hanse Baumana z tvýho komanda. Čistý průstřel. Tvoji hoši zmatkujou. Vasilij trefuje dalšího. Jeden od tý hromady to přežil. Zvedá kulomet a....střílí. To byla sebeobrana.“
„Jednotka 9359 v čele s kapitánem Günterem Kleinem slyší střelbu a vylézá z úkrytu právě v ten okamžik, co Vasilij střílí na komando. Spatří ho a po masakru se ho snaží zadržet. Obsazují Vasilovu budovu. Jeden z nich, Otto Kochman snímá svou pistolí dosud přeživšího vojáka z hromady.“ chrlí příkazy Zloun.
„Vasilij utíká skrýt se za zděný výstup ze schodů.“ reaguje rychle Dobroun.
Jednotka vystupuje na miniaturní střechu a náhle se ozvou další slabé výstřely.
„Dostal jsem tě Zloune, a takhle to bude vždycky. Ostřelovači Andrej, Václav a Pavel likvidují ze střechy vedlejšího baráku tvojí jednotku. Ha ha ha ha ha!“ raduje se Dobroun.
„Proč si sakra takovej, vždyť ti ti vojáci nic neudělali a to jsou dneska Vánoce! Určitě ani neznáš jména těch chudáků vojáků! Oni za to nemůžou, že je Hitler poslal na Stalingrad!“ zoufá Zloun.
„Jestli ti jde o ty jména, tak to neni žádnej problém. Byli tři, kapitán Günter Klein a poručíci Otto Kochman a Helmut Beier.“