Chlupaté nohy

Seděly jsme v řadě na okraji společných sprch. Bylo krátce po poledni a ještě jsme nebyly na obědě. Přemluvila jsem Lenku a Dášu, že to natřeme ještě teď.

“Mě se zdá, že mi ty nohy modraj,” konstatovala Dáša.

Zadívala jsem se na naše lýtka. Všechna jsem natřela zředěným peroxidem, smíchaným s odbarvovacím práškem. Vznikla páchnoucí fialová kaše, která nám teď stékala po nohou a pálila.

“Jak dlouho to bude trvat?”sykla Lenka.

“No, už tu sedíme 20 minut, já bych to nechala ještě deset,”dumala jsem nad stavem chlupů.

Bydlely jsme na Ždanovce – dívčí koleji, studovaly stavárnu, psal se rok 1987 a zvyk, mít hladké tělo bez chloupků v našem socialistickém bloku ještě nezdomácněl. Bláhově jsem věřila předsudkům a pověrám. Jednou z nich byla ta, že když nohy oholím, vyrostou mi místo jednoho chlupu tři, tlustější a černější. Chlupatá jsem byla. Lýtka pokrýval porost jemných tmavších chloupků a rok od roku jich přibývalo. Trpěla jsem tím. Co naplat, že chlupatá byla většina spolubydlících dívčí koleje. Že si z toho málokterá dělala vrásky. Že Maruška hrdě ležela na koupáku se záclonama až ke kolenům. Nevěděla jsem si rady.

Léto se blížilo a teploměr ukazoval, že je načase vytáhnout kratší sukně bez silonek.

Zesvětlit. ”Zkus si je zesvětlit,” radila kamarádka kadeřnice. “Jako vlasy. Smíchej peroxid z odbarvovačem, trochu silnější, a to by bylo, kdyby se chloupky nezesvětlily.”

Tak jsme zesvětlovaly.

Dveře od sprch se bez zaklepání rozlétly a v nich jako by se nechumelilo, údržbář. Suverénně dokráčel k oknu, shodil z ramene brašnu a s širokým úsměvem prohodil: “Nevadím vám, že jó.”

Dáša si nervózně stahovala tričko, protože neměla kalhotky. Lenka se na mě znechuceně podívala. “Já tady bejt nemusím.” Jak řekla, tak udělala a raději šla, tak jak byla – v kalhotkách a krátkém tričku, do sprch o patro výš.

Údržbář si hleděl radiátoru pod oknem. Rozpačitě jsem přemýšlela “jako co”. Doba se nachýlila. Sedět s peroxidem na kůži ještě chvíli, nemusela bych jí už mít.

“Jako bych tu nebyl, děvčata,” pokračoval údržbář. “Co bych na vás viděl, dyť to mám doma, né.”

Když to má doma, tak co by. Statečně jsem pověsila župánek na věšák a vlezla pod sprchu. Ať se ten pětatřicetiletej staroch podívá. Dáša mě následovala.

Staroch si u radiátoru pískal. Vůbec po nás nečuměl. Připadala jsem si jak trubka. Na trubku vodovodní by asi zíral víc. “Asi jsem moc hubená a plochá,”říkala jsem si v duchu. “A ještě k tomu chlupatá.”

Dáša byla umytá hned. Jindy se pod sprchou rochní, ale tentokrát brala čáru. Následovala jsem jí. Na pokoji jsme obhlížely výsledky našeho kosmetického snažení. Nohy byly červené, ale chlupy světlejší. Jak se ale brzy ukázalo, tmavý odrost rašil rychle a dokazoval tak marnost našeho počínání.

Všimla jsem si, že jsem ve sprše zapomněla šampon. Bezelstně jsem se pro něj vrátila. Šampon tam byl a údržbář ještě také. Svým náhlým vpádem jsem ho zaskočila. Byl obrácen k radiátoru v takovém nepřirozeném postoji a podle pohybu pravé paže něco usilovně kutil. Jediné jeho otočení hlavou a zastřený pohled v očích mi signalizoval, co to asi bude.

A pak, že to má doma. Co může být na opravě radiátoru tak vzrušujícího?

Od té doby uplynula fůra času. Holím se celá, depiluji, a v rozkroku nechávám jako pikantnost proužek, nebo jiný tvar dle nálady a inspirace. Už si nemyslím, že mi chloupky porostou víc a víc. A také vím, že i když muži mají radiátory doma, neznamená to, že by jejich údržbu jinde zanedbávali.

Že by také předsudek?