Změna

Některé změny jsou příjemné, jiné už méně. Někdy změna nastane, když v ni už téměř ani nevěříme. Ale ona přijde. Musí...

Na louce si cvrčci právě nacvičovali svůj noční koncert.
O pár kilometrů dál kapala na kuchyňskou podlahu krev z pomalu rozkládajícího se těla.
Kap, kap, kap...
Bylo půl deváté večer a z dálky houkal vlak. Podle vyvěšeného značně potrhaného jízdního řádu toho dne poslední. Seděla jsem už minimálně třetí hodinu na polorozpadlé lavičce, stojící jen silou vůle. Vlak zahoukal silněji a chvíli nato se ozval pískot brzd starého stroje. Z vlaku vystoupil jediný cestující. Starý pán, zřejmě navyklý na časté vystupování z místního expresu, mrštně seskočil ze schůdků a šoural si to vysokou trávou ke mně.
"Slečno, nenastoupíte si? Tahle mašinka je poslední, pak už nic nejede!" Ptal se ustaraně.
Zdvihla jsem k němu oči a ve snaze o co nejvyrovananější hlas mu opověděla: "Já vím, dědo, ale já tu na někoho čekám"
Chápavě se usmál: "Aách, tak to jo. Taky jsem byl kdysi mladej! Pěknej večer přeju slečno!"
Pokynul strojvedoucímu a zmizel lesní cestičkou.
Motoráček se s houkáním rozjel.
Ano, skutečně jsem čekala. Dlouho. Ale jen do dnešního odpoledne. Od té doby je vše zcela jinak.
Byl krásný červencový večer, jakých je v poslední době tak málo. Na nebi jasně svítil měsíc a hvězdy se předháněly, která z nich bude zářivější.
Cítila jsem se dobře jako už dlouho ne. Nemohla jsem se rozvzpomenout na chvíli, kdy bych nebyla pod tlakem. V práci se rozdávaly výpovědi jako na běžícím pásu a já si svou situací nebyla zcela jistá. Budu na řadě už zítra, nebo snad až za týden?
A doma? Samota dlouho do noci. Zaneprázdněný manžel. Podivné telefonáty při nichž se na druhé straně aparátu nikdo neozýval. Vybraný účet.  Modřiny po celém těle. 
Vzpomínek bylo plno, těkaly jedna přes druhou. Stroj času mezitím odměřoval jednu minutu za druhou.
Vstala jsem z lavičky a ta se pomalu sesunula a vytvořila kupičku prkýnek.
Některé věci jsou velmi relativní. Připomnělo mi to můj dosavadní život. Ale teď se všechno změní. Od základu.
Pomalu jsem se ploužila vysokou trávou, kterou už značně zmáčela ranní rosa.
Probouzející se město se pomalu přibližovalo. Prošla jsem náměstím a zastavila se před nově opravenou budovou. Vstoupila jsem dovnitř a pomalu kráčela do schodů.
Vešla jsem do dveří se dvěma nulami. Otočila jsem kohoutkem studené vody, zašpuntovala umývadlo, ponořila do něj ruce a dívala se, jak se průzračná voda barví dočervena. Mokrou rukou jsem si prohrábla vlasy, zkontrolovala své oblečení, na kterém bylo značně znát včerejší odpoledne a dlouze se podívala do střepu zrcadla: "Tak holka, jdem na to!"
Zavřela jsem kohoutek vody a zabouchla za sebou dveře. Do prvního patra vedlo přesně 24 schodů.
Zkontrolovala jsem tabulku na dveřích, zaklepala a vešla. Obrátil se na mně pár notně unuděných očí.
"Dobrý den, jmenuji se Klára Nováková. Zabila jsem svého manžela"
Policistova brada spadla a ruka s rozkousaným rohlíkem zůstala na cestě do pusy.
Ani trochu jsem se mu nedivila. Viděl veselou, vyrovnanou ženu a oblečením potřísněným od krve a s mokrými vlasy. Byla jsem na sebe hrdá.

---