My, vy a čas :-)

 Zajímavé je, že pro bytosti na nižším stupni vývoje, jako je například většina zvířat či mláďata jakéhokoliv druhu do určitého stupně vývoje, pojem času neexistuje. Pohybují se v neohraničeném nekonečnu a žijí svou přítomností, aniž by vnímali minulost či budoucnost. Mají své pudy, reflexy, pocity… ale neznají čas. Pro ně tedy neexistuje doba života tak, jak ji může vnímat ku příkladu dospělý člověk. Žijí neustále, nicméně aniž by si byli schopni své bytí uvědomit. Jsou tedy zároveň nesmrtelní a zároveň bez života; jsou jen strojem stvořeným za určitým účelem, ovládaným složitými mechanismy, bez vnímání sebe sama.

V určitém momentu ale přijde zvrat: schopnost abstrakce. Jakmile si bytost uvědomí sama sebe, svou existenci, získá i pojem č a s u . Najednou je schopna vnímat minulost i budoucnost, není ovládána jen pudy, může se svou existencí nakládat… získává svůj čas.

Jenže čas je past: objeví se a běží, bytost opustila svou nesmrtelnost v nekonečnu a začíná být unášena. To je platba za bytí – vědomí vlastní smrtelnosti, vědomí vlastního času.

V životě každého z nás přišel okamžik, kdy jsme pochopili rytmus našeho světa, existenci sebe sama, co je to včera a co zítra. Mohli jsme začít přemýšlet o tom co bylo i o tom co bude – například představovat si svou zítřejší hru. Náš čas začal plynout, protože jsme ho začali vnímat… Běžel pomalu, běžel v rytmu dní, protože naše budoucnost byla tvořena dny.

I malé dítě se však vyvíjí, jeho problémy se pozvolna proměňují a i horizont jeho úvah o budoucnosti se neustále prohlubuje. Postupně je každý nucen přemýšlet o příštím týdnu, měsíci, desetiletí. To je tlak rozumu, narůstající potřeba abstrakce.

Avšak čím více směřují naše myšlenky k budoucnosti, tím rychleji mizí naše přítomnost - začínáme pozvolna přežívat, nikoliv prožívat, a čas běží stále rychleji; každou svou myšlenkou na budoucnost tak obětujeme část dneška.

A je to tedy rozum, schopnost uvažování, díky čemu vnímáme sami sebe a naše bytí… A je to opět náš důraz na rozum, co se staví mezi nás. Měli bychom se naučit proživat každý okamžik svého života zcela, nenechat se od něj odvádět myšlenkou na ten příští, stát se tedy tak trochu znovu malým dítětem a přiblížit se tím zase o kousek zpět, k nesmrtelnosti.