Ulesního pramene

U lesního pramene Pozvolna levá střídá pravou. nohy mé bosé kráčí travou, Modříny větve své k zemi kloní, hlavou se myšlenky smutné honí. Ty stromy sklánějí ruce své k zemi. Srdce se svírá… Proč úzko je mi? Vztahují ke mně své snad dlaně? Pohladit chtějí? Děkuji za ně. Všude je ticho, jen šumění deště. Brouzdám se prázdnotou a chci to ještě! Hlava se čistí, žal vyvěrá z útrob. Z duše mé sejmuli železný poklop, co tížil a tlačil mé myšlenky k zemi. Teď líp je mi, volněji,…, už lehce je mi! Každý by znát měl příčinu smutků, hříchy své staleté, podstatu skutků. Pak nohy si vyzout a brouzdat se travou, Poslouchat déšť, svist myšlenek hlavou. A vyznat se stromům ze všech svých činů. Jen oni dokáží smýt jejich vinu. Vinu za smutek v duši, za tíhu lásky, Za lidi jenž tuší… a za otázky. Pak dojdeš k prameni co dodá sílu. Napij se, prohlédni, smyj tíhu činů.

---