Cesta vůle: Část druhá: Moře

Sledoval, jak se hladina za nimi vlní víc než jinde. Jel tudy už tolikrát, ale nikdy se nedíval na brázdu za lodí. Jediné co slyšel byl obrovský hukot lodních šroubů.

Ona před chvílí odešla aniž by mu řekla jediné slovo na rozloučenou. Vlastně, ona se neměla proč loučit. Ona o ničem nevěděla.

Už ji chtěl začít litovat, ale v tom si uvědomil, jak sám nesnáší lítost. Nesnášel ji vždycky, nikdy ji necítil ? takže teď s tím nebude přece začínat. Podíval se na hodinky. Už by to ani nestálo za to.

Zhluboka se nadechl slaného mořského vzduchu. Měl ho rád, ale dnes byl na jeho vkus příliš chladný. Jak chladná pak asi bude voda? Ale ? není to jedno? Stejně to bude jenom chvilka.

Ještě jednou se podíval na hodinky a pak se rozhlédl, jestli ji ještě někde neuvidí. Nebyl by rád, kdyby ho viděla. Měl ji rád a nechtěl jí nijak ubližovat.

Nikde ji neviděl, kdyby ano, mohlo by to leccos změnit. Přidržel se zábradlí, aby ho mohl lépe přelézt (teď se do motoru a hukotu lodních šroubů mísil i čísi křik), ještě jednou se nadechl, roztáhl ruce a zavřel oči.

Voda v brázdě za lodí se na okamžik zbarvila do růžova.