Honička

Sedím v posteli a civím do tmy. Povlečení, zmáčené horkým potem pozvolna chladne. Za chvíli bude postel ledovou kobkou. Otřepu se. Probudil mě zlý sen. Nic výlučného. Všichni je mají. Zběsilé změti obrazů, kterými si mozek ulevuje od napětí, drsného životního tempa, či gargantuovských výjevů reality, prezentovaných každodenně médii. Vstanu. Lapám po myšlenkách, uhnízděných ve tmě pokoje. Chodím bytem. Tam a zpět. Pokojem bliká obrazovka počítače. Zas jsem usnul a nevypnul ho. Hm.. Jsou tři ráno. Prsty se potulujou po klávesnici.

Honička

(realita)
Jedu tramvají. Právě jsem se vyhnul střetu se zmláceným mladíkem na zastávce tramvaje. Říkal něco o bibli. Nevypadal jako čtenář bible, smrděl agresí na sto honů. Politoval jsem ho a dal mu cigaretu. Vyslechl jsem srdceryvný příběh. Usmíval jsem se, ale měl se na pozoru. Dvakrát během krátkého hovoru mladík zřetelně zavrčel sprostou urážku.
V tramvaji přede mnou sedí cigán. Telefonuje. Říká. Těš se kurvo, až přijedu. Už si nenechám od tebe nic líbit. Přijedu a zmlátím tě, ty zkurvená děvko.
O tři řady dál vepředu, hned za kabinou řidiče sedí postarší chlap s ženskou, co má hlavu jak květák. Něco na ni výhružně syčí. Ženská je schoulená, ale když ji muž udeří, začne nahlas naříkat a snaží se muže praštit do obličeje.
Přemýšlím, jestli je půjdu od sebe odtrhnout.
Oba jsou dost opilí. Párkrát jsem to už udělal, naposledy jsem vytrhnul nějakou mladou cikánku chlapovi ve dveřích herny s automaty. Ječící ženská, couvající pozpátku ze dveří, s vlasy uvězněnými v ruce menšího opilého snědého chlápka. Zařval jsem na něj. Vzal dívku za pas a přitáhnul k sobě. Asi se leknul, pustil ji.
Snažil jsem se je uklidnit. Nechte toho, kurva.. co děláte. Mluvil jsem na něj. Podíval se na mě. Přiskočil ke mě. Překvapilo mě, jak rychle se mi dostal na kůži. Najednou stál na dostřel. Nestihl jsem ani uhnout a zježily se mi chlupy na ruce. Dal jsem levou dlaň ve výhružném gestu před sebe. Distanc. Podvědomý reflex. Nebál jsem se. To rozhodlo. Chlápkovi hořely oči, ale jen na mě zařval: Co se do toho sereš ty buzerante. Vypičuj odsaď nebo si tě podám.
Mluvil jsem na něj klidně. Klid, pane. Klid. Klid. A pomalu jsem i s holkou couval. Obrátil se k ní a řekl jí. Dobře, ty děvko. Dneska ještě ne, ale příště seš moje. Je to doufám jasný.
Hned jak zašel do dveří, vzala mě holka za ruku a říká. Utíkejte pane. Musíme utíkat. Radši jsem ji poslech. V tramvaji se dala do pláče. Pohladil jsem ji a řekl jí: Od tohodle uteč. Vždycky můžeš utéct. Takhle žít nemusíš. Jako hrdina jsem se necítil.
Ani teď ne. Seru na ty dva vpředu. Brzy budou vánoce, lidi prostě vyšilujou.
Po cestě domů jsem viděl ještě dva páry. Holka se smíchem mlátila kabelkou kluka po hlavě. Asi to mělo být romantické předkoitální dovádění, ale nějak mi to nepřišlo. Druhý pár se hádal u stánku s hamburgry. Než jsem zavřel dveře, slyším jej říkat: mělas hlad ty pičo, tak si kurva něco vyber.


(sen)
Jdu po ulici. Je noc. Noční město vydechuje smrad a smog. Banální pokřivená realita s žárovkami svítilen a několika neonů, které osvětlují křižovatku. Vidím policistu uprostřed křižovatky. Stojí opuštěně, jako by čekal na proudy aut, která nejedou, mrkneme na sebe, uhnu pohledem. Spěchám, dívám se po projíždějícím taxíku. Mávnu na něj. Nečekám, že by zastavil, ale vidím, jak se podivnou trajektorií přiblíží k chodníku a zastaví. Ve vteřině, kdy auto jede kolem mě, zahlédnu uvnitř rozesmátý obličej mladého kluka. Usměju se. Aha, někdo uvnitř. Kámoš, co si mě všimnul. Zaraduju se. Beztak jedou na flám, nebo z něj, prima připojím se. Jdu k autu, vidím, jak se otevírají dveře a z předního sedadla na mě civí zadnice nějakého člověče. Začnu se smát. Tý jo. Ti jsou docela slušně rozjetý.
Kluk, co se pozpátku škrábe z auta, se směje. Kluk, kterému pravděpodobně klečel na klíně taky. Stojím u auta a snažím se nahlédnout dovnitř, kterého z mých kumpánů skrývá vnitřek auta. Pak si všimnu policisty. Pomalým krokem došel k autu. Trošku mi zatrne. Policajt, to by nemuselo být dobré. Doufám, že alespoň taxikář je střízlivý, bleskne mi hlavou. Vidím policistu, který klepne na okýnko. Podívám se po něm. Bodrý, asi čtyřicetiletý chlápek, co se směje.
Tohle bude v pohodě. Poliš je dá do latě, dostane litr za námahu a já to klidně odřídím, jsem střízlivý.
Vidím, jak se otevírají všechny dveře, vystupujou kluci tak kolem pětadvaceti třiceti. Je jich pět. Koukám na ně, nikoho z nich neznám.
Pak mi docvakne. Oni vůbec nezastavili kvůli mě. Prostě jsou ožralí. A jejich auto přestalo fungovat. Vypadají drsně, frajerský sestřihy, kérky, čepičky, prostě geng. Ajej. I poliš se přestal usmívat. Nechtěl bych být v jeho kůži. Už ho zaregistrovali.
Koukají na něj. Najednou poliš schytá pecku do obličeje. Pak druhou třetí. Všichni ho obklopí a buší do něj jak zběsilí. Ty vole. Rozeběhnu se k nim a v běhu vidím, jak policajt klesá do kolem. Týpek, co řídil, do něj bodá kudlou. Kurva. "Co děláte, vy čuráci?" Ječim. Běžim. Ale instinkt mi zavelí, abych se k nim nepřiblížil. Je mi líto policajta, ale ten už je nejspíš mrtvej, nebo brzy bude. Nemusím být ještě já.
Ti čuráci jakoby ani nezaregistrovali, že tam jsem. Rozhlídnu se. Vidím nějaké lidi, kteří míří ke skupince. "Jste hovada!" Řvu na ně.
Vidím, jak se chlap s kudlou otočí po hlase. Najde mě opilým pohledem. Pak se na sebe všichni podívají. Křikne na ně: "Co to kurva je? Co je to za čuráka, tý píčo?"
Je to tu. Všichni se dávají do běhu. Chvilku počkám. Rozhodnu se ve vteřině. Směrem ke mě musí přeběhnout kolem kulatého sloupu s plakátama a zastávky autobusu. Jsou opilí, takže si nevšimnou únikové cesty a já mám možnost posledního běžce v nestřeženém okamžiku napálit do obličeje.
Počkám, pak vyrazím. Po očku zkontroluju týpka, co ubodal poliše. Stojí rozkročený nad policajtem a lomcuje mu s opaskem. Vytáhne pistoli. Dám se do pohybu. Partička oběhla zastávku. Podběhnu je. Zboku napálím posledního vrávorajícího opilého mladíka. Spadne. Kolem mě začnou lítat kulky. Lidé se běží schovat. Vidím muže s pistolí, jak střílí po všem živém.

---