Útěk z továrny

Útěk z továrny
/sen/

Stojím na malém nákladním nádraží.
Úzké koleje, úzké drobné vozíky, naložené drobným světlým štěrkem, malé, drobné pražce. V chůzi si je prohlížím. Neoznačené oranžové vozíky v dlouhých řadách, utopené v dlouhé, pokřivené perspektivě kolejí, vedoucích k dalekému horizontu, na konci kterého vidím dýmající rozlehlou továrnu.
Zastavím se. Mám dé ja vú. Tady jsem už byl.
Chytím madlo u jednoho z vozíků. Potáhnu. Jde s ním překvapivě snadno posunovat. Zasměju se. Je to legrační. Vrchovatě naložený vozík se pod pohybem mé ruky snadno posunuje. Přejdu k vedlejší koleji. Zatlačím do řady vozíků. Je to trochu těžší, ale vozíky se dají do pohybu.
Zasměju se. Tlačím před sebou vozíky a přidávám další a další. Nakonec vidím asi stovku vozíků, jak se pohybují. Vidím, jak najíždějí na mírný protisvah. Zatlačím ze všech sil. Přetlačím je přes ten kopeček, třeba pojedou samy, napadne mě. Tlačím. Vozíky skřípají, je slyšet cinkání spřáhel, nárazníků, zvuk otáčejících se koleček. Na horizontu se vozíky na chvilku zastaví. Pak přejedou přes zvlněný pás a dají se do samovolného pohybu. Pozoruji, jak ujíždí a nabírají rychlost. Zneklidním.
Popojdu rychleji. Sáhnu na madlo posledního vozu, abych vozíky zastavil. Ale energie rozjetého vláčku se nedá zastavit. Vozík se mi vysmekne z ruky. Snažím se jej doběhnout, ale po pár metrech mi vozíky odjedou. Napadne mě. Určitě tam někde budou kolejové zarážky, přece nenechají vozíky jen tak bez dozoru. Podobným troubům, jako jsem já.
Stojím a pozoruju vozíky, jak odjíždějí směrem k továrně.
Přemýšlím, že jsem to už jednou zažil.
Ale s neochvějnou jistotou vím, že vozíky dojedou až k továrně. A že to bude zlé.
Ozve se obrovský výbuch. Vidím, jak se země zvlnila. Vlna se blíží ke mě. Stojím. Slyším obrovský praskot. Výbuchy. Tovární věže na obzoru vybuchnou a lámou se. Hroutí se do sebe. Země se otřásá.
Vidím desítky lidí v modrých kombinézách utíkat naproti mě. Všichni křičí.