Na cestě arabskou hajvejí

/realita, před půlrokem/ Televize ukazuje letadlovou loď, směřující do Zálivu.

Na cestě arabskou hajvejí
/sen/

Nejprve jsem si myslel, že je to nějaká řetězová havárie.
Vylezl jsem z auta a obešel ty dva vraky před mým autem, vklíněná pod kola nějakého náklaďáku. Za mnou zastavovala další auta. Proplétal jsem se mezi rozsekanými, nabouranými auty. Pohlédl jsem před sebe. Dlouhá dálnice v arabské poušti přede mnou. Tři kilometry rovné cesty, stoupající k horizontu. Mihotající vzduch nad rozpálenou vozovkou. Kolem žhavá poušť. Rudé oko slunce, pomrkávající nad obzorem.
Jsem uprostřed obrovské dálniční katastrofy.
Spěchám. Jdu. V rychlých záškubech pohledů míjím očima zničené automobily. Míjím prázdné vraky. Cítím, jak za mnou zastavují další auta se skřípotem brzd, lidé vystupují a jdou se mnou, za mnou.
Všimám si jejich dechu, rychlých neurotických pohybů. Mravenci na cestě vpřed.
Jen tu a tam nějaké utržené údy ve dveřích zkřivených nárazy.
Říkám si o co tady ksakru jde.

Ale jdu pořád dopředu. Zahlídnu tlustého chlápka vklíněného za volantem, s mrtvým vyděšeným pohledem za brýlatýma očima. Až po chvíli mi došlo, že ho tam prostě nechali a nikdo se ním nemazlil. Že vytahali jen ty, který měli štěstí a šlo je ještě zachránit. Což se nedá říct o těchhle třech, který vytahují už zcepenělé. Otřásl jsem se. Stovky opuštěných aut na dlouhé dálnici. Nehybná, mrtvá kovová zvířata. Ve vzduchu je ticho. Nějací muži se snaží vytáhnout tři mrtvá, zkroucená těla z automobilu. Proboha co tohle je, jak s nima točí jak ve ždímačce, jako s hadrama v apoteóze bezvládnosti.
V chřípí cítím, jak mi vlásečnicemi drnčí adrenalin. A doplňuje radost, že jsem ještě naživu.
Pak se objevují nějací snědí chlápci v protisměru. Zuřivě gestikulují, máchají pažemi. Něco křičí.
Řvou, ať sebou hodíme, že je na to jen pár minut.
Že máme ještě pár minut na dlouhé cestě arabskou pouští.
Na jediné hajveji , která vede přímo do pekla.
Na obzoru jsou letadla, která na nás pustí bomby s plynem.
Spěchám za těmi muži.

---