Dopis mrtvé babičce

/milá babičko/ /protože v tento okamžik už vím, nebo lépe tuším, že jsi dávno mrtvá, okolnosti mě nutí, abych psal pro Tebe tento dopis. Je mi dvacet a chápu, proč jsi za mnou už v úplně jiné podobě přišla v mém morbidním snu. Přišla jsi mi blahopřát k výročí mých dvaceti let na tomto světě, tak iluzorních jako moucha zavřená v kouli bubliny. Přišla jsi mi sdělit věštbu, celý úděl, všechny detaily příběhu, má milá, někde žijící babičko, mí předkové a mí potomci už někde žijí a žili, stejně jako mi není dvacet, ale může být stodvacet nebo tisíc roků vesmírné prázdnoty. Babičko, moc Ti za tento dárek děkuji./

Dopis mrtvé babičce
/můj sen, můj dárek/

Jsem v autoparku vojenské posádky. Přivezli ruské vojáky. Někdo říká, že je budou popravovat. Jsou malí, vyhublí, se žlutými asijskými obličeji s úzkými škvírami očí. Nakrátko ostříhané vlasy. Hlavy mají posety strupy a šrámy. Je mi jich líto. Sedíme na lavičce a přihlížíme okamžiku vysedání z auta. Vysoký ruský důstojník je vyhání z korby nákladního vozidla. Vojáci bez epolet, jen v šedivých pomačkamých pracovních uniformách váhavě vyskakují na alfalt.
Dole, oslepeni sluncem, klopí hlavy.
Stojí v nesourodé skupince. Čekají.
Pak se dva z nich dají na útěk.
Zaštěkají povely.
Pozoruji. Běžící vojáky se zbraněmi. Střelbu. I ostatní vězni se rozprchnou. Snaží se ukrývat po autoparku, ale jsou tak nebozí. Je to beznadějné, zbytečné. Je vidět, jak se schovávají za stromy, za kontejnery, pod nákladními auty, v kabině vozů. Sedíme s vojáky z posádky a přihlížíme, jak uprchlíky vojáci se samopaly shánějí zpět do kruhu. Vidím, že jeden z uprchlých vězňů zalezl do mé budky. Do skladu s benzínem a naftou. Mlčím.
Nechci ho prozradit.
Vězňové, kteří způsobili paniku, jsou mrtvi. Vojáci vlečou jejich bezvládná, zkrvavená těla. Pověsí je na plot. Poodstoupí. Vojáci nabijí zbraně, stoupnou si do půlkruhu. Zvednou zbraně k líci a střílí do mrtvých těl. Ve vzduchu je cítit kovový pach střelby a maso, spálené horkými projektily.
Dva z vojáků jsou zranění. Ostatní si jich nevšímají.
Jeden se po mě zle dívá. Jakoby věděl, že se snažím ukrýt uprchlého vězně.
Kývnu hlavou směrem k budce.
Muži vtrhnou dovnitř.
Odejdu pryč. Jdu do parku. Přejdu z jednoho města do druhého. Sedím ve vystydlém, zaprášeném parku. Přisedne muž. Je malý, šedý. Stejný jako vojáci, které postříleli. Říká, že v té kukani byl jeho bratr. Ale, že ho nenáviděl. Jsem nešťastný. Někoho jsem se zbavil, prodal jsem ho a zradil. Snad ze strachu, že by mohli zabít i mne. Můj společník mě odměnil rozšklebeným obličejem.
Děkuji, babičko.

Vstanu. Jdu pryč. Bloudím s Někým, někým příjemným mému srdci, osobou mi nakloněnou, Městem bizardních tvarů, křivolakých cest a domů, naklánějících se k zemi jako obličeje nad utopencem vytaženým před chvílí z vody.
Z každého průchodu, z každých vrat čekám útok obřího tvora. Velkého nebezpečného tvora se špičatým čenichem, který mě všude pronásleduje a čenichá. Cítím jeho rychlé pohyby, kterými překonává zdi dvorků, studená schodiště, zšeřelé sklepy. Chce mě, hledá mě. Je blízko.
Zrychlím krok.
Slyším jej, jak funí a dobývá se ke mě s železnou pravidelností otáčejícího se soustruhu. Dám se do běhu. Běžím ulicemi. Náhle zahlédnu úzkou uličku. V běhu do ní zabočím. Úzká cestička mezi ovocnými keři a tůjemi, čistá a voňavá.
Zvíře jsem na okamžik zmátl. Možná jsem jej setřásl. Neslyším jeho dech. Možná bych měl umřít tady. Někdo, kdo běžel se mnou, stojí a vrávorá daleko za mnou. Křičí a ptá se, jestli je to správná cesta. Otočím se.
Ano, utíkej, křičím, ale je pozdě.
Jeho křik přivolal zvíře. Vidím, jak se jeho tělo prokmitlo mezi tůjemi. Utíkej, křičím.
Zvíře jej dostihlo. Otočím se a utíkám.
Po chvíli slyším, jak zrůda nabírá rychlost.
Má mordu od krve.
Zrychluje.
Děkuji Ti, babičko.

Na konci uličky jsem rychle prošel nejprve jedněmi a poté druhými dveřmi, dřevěnými a pod nohama jsem ucítil ruiny desek prorostlé travou a býlím. Zvíře zmizelo. Připojil se ke mě voják Komenda, hlupáček, enfant terrible posádky, šel mlčky a číhavě mě pozoroval s pokorným výrazem ve tváři.
Prošli jsme neudržovanou zahradou k vysokým dveřím, podobalo se to domu Boráků v Krnově, ale bylo to Tvé, babičko a potom mne zavolala osoba a já jsem si myslel, že jsi to Ty, ale ne.
Jsi už přeci mrtva, i děda už je mrtvý, proto zpustla zahrada i dům.
Objímala mě a řekla, že je slepá. Ta žena se nejvíce podobala tetě Evženii, ta mne také hladila a spokojeně předla, když si ověřovala rodové rysy na mém obličeji.
Byl jsem šťastný, že někam patřím.
Babičko.
Pil jsem těžké víno a jedl v tom pochmurném prostředí syrové lidské maso. Komenda, rekvizita podivného snu, odešel pro další víno a my jsme seděli uprostřed starého špinavého domu po předcích, uprostřed sídla veteše a nelásky, stroje a věci bez života, bez hnutí a dívali se na sebe, neboť my dva, já a ta stará žena jsme mohli být a byli jsme jako bohové.
Potom jsem byl probuzen, ale to mi stačilo, už chápu.

Posílám Ti list do hrobu, věřím, že tam občas zavítáš při své ahasverské pouti.
Děkuji babičko.
Nikdy nezapomenu na to okno a na ženu v něm, lemovanou šedou špinavou zdí a nikdy nezapomenu na svůj obličej, erb rodu, tu lásku všech.

---