Prší

Na zpáteční cestě z procházky nás se psem zastihla klasicky letni a vůbec nečekaná bouřka.Poradná průtrž mračen! Celou cestu nazpátek od lesa k vesnici jsme běželi. Kapky bubnovaly na moji kůži, až to bolelo. Rozstříkávaly se o kostelní věz, o plané vlčí máky u silnice, o psí boudy, z nichž hafani ani nevystrčili protentokráte čumáky, přestože jindy by si na nás asi docela smlsli, soudě podle toho, jak vždy cení své tesáky za plotem, když kolem nich jdeme. Plácaly do kaluží jedna přes druhou a jejich zvonkohra byla tak uchvacující, ničím nerušená, přerývaná jen naším funěním,... Lidi pro tuto chvíli vymřeli, utekli, schovali se a všude kolem klid. Jen to šumění deště, tlukot mého udýchaného srdce a ťapání psích tlapek, kterým bylo jedno, jestli jdou trávou, kaluží nebo nejšpinavějším bahnem..)) Hlavně rychle domů, velel hlas rozumu. Protentokrát by to mohlo dopadnout špatně. Kouká z toho zápal plic. Pro oba. Venku se totiž citelně ochladilo. Doběhla jsem celá udýchaná a úplně promočená. Do poslední nitky na těle! Přilepené tričko a kalhoty! Vlasy jako vodník ! A boty? Ani nemluvím. Ty jsem zula už před vsí, nedaly se v nich zvednout nohy, jak byly těžké a nacucané vodou. Oba jsme museli do teplé sprchy. Potom jsme seděli v pokoji na zemi a sušili se. Já i pes. Uvařila jsem si horký čaj. Dlaně přilepené na stěnách hrníčku. Pára z něj stoupající zahřívala mé tváře a nos. Bylo mi nádherně. Tak nějak jsem se vrátila do svých sedmnácti a napsala něco, co asi nelaskavý čtenář odsoudí za naivní a pubertální. Ať si !!! (Ale všichni zamilovaní mě musí pochopit….viď Dědouchu?)