Pomsta

Byl jednou jeden dům. Starý šedý a oprýskaný. Nestál ve zrovna honosné čtvrti, takže se o něj nikdo nestaral. Jeho zdi byly zšedlé výfukovými plyny z aut a když jste se dívali z jeho zelených oken, dávno jste už neviděli pravou realitu, ale jen unavený šedý svět. Měl jen dvě patra a dohromady čtyři byty. V prvním z nich bydlela paní Kadrnožková. Před 11 lety jí umřel manžel, ale ona ještě tento svět opustit nehodlala. Chtěla ho ještě trochu potrápit. jako každá důchodkyně luštila křížovky, četla detektivky a každé ráno si chodila kupovat mléko, protože věřila, že po něm bude ještě dlouho svěží. A to byla na svůj věk bohužel dost. Sama sebe viděla jako slečnu Marplovou v románech Agathy Christie. Paní Kadrnožková však nebyla, na rozdíl od slečny Marplové, ani zdaleka tak chytrá. Byla leda tak neuvěřitelně dotěrná a nepříjemným způsobem na vás vyzvídala ty největší důvěrnosti. Věřila, že aby uchránila svůj dům před všemi zloději a vrahy, musí zevrubně prozkoumat všechny, kdo do něho vstoupí. Všem ve městě to bylo velmi nepříjemné. Ona si zase myslela, že všichni jsou proti ní a nikdo nechápe její bystrou dušičku. Měla jen kulhavého černého kocoura, který jí stále utíkal. Aby se všem těm ignorantům ve městě pomstila, šířila o každém nepravdivé drby a klevety. Některé naschvál, některé jen tak mimoděk, ale samozřejmě když si někdy byla vědoma, že se jen spletla, nechala si to pro sebe. Za každým zataženým závěsem viděla vraždu, nebo cosi zakázaného. Tak se postupně z pana Slavíka stal trojnásobný vrah, ze slečny Kondelíkové nebezpečná nymfomanka a z pana Boubelíka, slušného a poctivého pekaře, se stal člen podivné masochistické sekty. Nikdo ve městě ji proto neměl rád. V bytě naproti ní bydlel pan Igor Hadrník. Pocházel z rozvrácené rodiny a prožil strašné dětství. Jen ztěží prošel základní školou a teď byl nezaměstnaný. Ačkoli mu nyní bylo 28 let, jeho unavená a věčně neoholená tvář vypadala tak na 40. Jeho jedinou přítelkyní byla sklenička něčeho ostřejšího. Všechny své problémy zapíjel, a tak se často stalo, že si ani nepamatoval, co dělal předešlý den. Noci trávil v hospodě, nebo opilý někde v příkopu a když jste šli ve dne kolem jeho zatemnělých oken, mohli jste si být jistí že vyspává kocovinu. Byly však i takové vzácné dny, kdy opilý nebyl. V takových dnech jste ho mohli vidět jak zametá listí v parku, nebo po městě sbírá odpadky. Tak si vydělal pár korun, které v zápětí propil.

Ve druhém patře byly dva byty. Ani  v jednom však nikdo nebydlel. Ten napravo se používal jako půda a ten nalevo byl opuštěný, až na párek krys. Byla v něm jen postel s plesnivou matrací, starý stůl a židle, které chyběla jedna noha. V rohu se válela rozbitá láhev od piva. Nikdy nebýval zamčený, protože v něm ani nebylo co ukrást.

Byl večer. Paní Kadrnožková seděla na židli u stolu a klepala do rytmu hodin. Měla špatnou náladu. V krámu jí prodavačka prodala jednu shnilou mandarinku, a když si toho paní Kadrnožková všimla a žádala jinou, prodavačka se jen škodolibě usmála a ani se jí neomluvila. Taková drzost! Paní Kadrnožková si chtěla na někom vylít zlost, ale jedinou možnou osobou byl pan Hadrník. A tak čekala. Hodiny odbily sedm hodin. Čekala ještě 6 minut a pak konečně bouchly hlavní vchodové dveře. Usmála se, pak nasadila tvrdý výraz a razantně otevřela. Spustila na pana Hadrníka, že ji vzbudil, a že jí zase dělá zablácenými botami stopy na podlaze, a že bydlet s ním je hotové peklo, a že by se sebou měl něco udělat. Pan Hadrník kolem ní jen prošel, před svou rohožkou silně zadupal, aby všechno bahno spadalo na čerstvě umytou podlahu, vešel domů a pak třískl svými dveřmi. Paní Kadrnožková se nadechla a vší silou zařvala „To vám si vypijete, vy budižkničemu!!!!“. Pak zas práskla dveřmi ona. Bytostně ji nenáviděl. Nemohl se na ni ani podíval, aniž by se nerozčílil. Nalil si skleničku slivovice, a přemýšlel o nenápadné pomstě. Pak usnul ve svém křesle.

Paní Kadrnožková se probudila o půl osmé. Rozhodla se, že začne den sklenicí mléka, k jejímu podivu však v lednici ani jedno nenašla. Tak se oblékla a vydala se na cestu. V 8:10 se, k její spokojenosti, vrátila. Vytáhla klíče a začala odemykat, když najednou si všimla červených kapek na schodišti. Krvavé kapky vedly k puštěnému bytu ve druhém patře. Paní Kadrnožkové se rozbušilo srdce a plná touhy po vraždě vyběhla k bytu. Pak se nadechla a pomalu otevřela  dveře. Ležel tam muž se zkrvavenou hlavou. Ležel na břichu a nebylo mu nevidět do tváře. Byl zkroucený v poloze poslední předsmrtné křeče. Paní Kadrnožková vykřikla, vyběhla před dům a zařvala „Zavolejte policii! Vraždaaa!!!“. Všichni už ale byli na její výstupy zvyklí a nikdo policii nezavolal. Zpanikařila a rozběhla se na policii sama. Za slabou čtvrthodinku už byly před domem dvě policejní auta. Z prvního vystoupil kapitán se svým pomocníkem. Nečekali ani vteřinu a vydali se po schodech nahoru k opuštěnému bytu. Kapitán, zvyklý na nechutné scény, pohodlně otevřel dveře. Rozhlédl se po pokoji a dveře zase zavřel. Pak sešel i s pomocníkem dolů, kde už čekala paní Kadrnožková. Měla strach a byla rozrušená, ale ani v této neobvyklé situaci nedokázal strach z mrtvoly přehlušit touhu po tom, že se snad objeví v nějakých novinách, nebo vzrušení z toho, že byla první, kdo mrtvého viděl. Kapitán přišel k ní, povzdechl si a unaveným hlasem řekl: „Paní Kadrnožková. My nemáme čas na takové vtipy, ano?“ Paní Kadrnožková stála před svým bytem ještě pár minut a snažila se pochopit, co jí kapitán řekl. Když policisté odjeli, vyšla pomalu nahoru, otevřela dveře, ale nikoho neviděla. Žádná mrtvola, žádná krev. Ještě celý večer jí to vrtalo hlavou.

Kolem čtvrté hodiny ráno ji probudily podivné zvuky. Hodila na sebe župan a vylezla před byt. Kapky krve na schodech. Rozbušilo se jí srdce. Vyšla opatrně nahoru, k opuštěnému bytu a pootevřela dveře. Ležel tam ten samý muž. Všechno bylo stejné jako předešlý den. Sehnula se nad něho a uchopila ho za rameno. Muž sebou trhl a zachrčel. Paní Kadrnožkové se zatmělo před očima.

Probrala se a chvíli zírala na strop. „To byl ale divný sen.“ pomyslela si. „Měla bych si ten strop dát vymalovat… Je celý plesnivý… A co je to za žlutou skvrnu? Moment. Tohle není můj strop!“ Rychle vyskočila z postele. Byla v tom divném bytě a celou dobu ležela na té příšerné plesnivé matraci, prokousané od myší. Byla v šoku. „Bože, co se to jen dělo?!!!“ vykřikla a rychle seběhla do svého bytu. Nevěděla přesně, co se stalo, jen že ji do té postele musel někdo dát. A ten někdo mohl být kdekoli. Zamkla se na dva západy. V panice přistrčila stůl ke dveřím. Vzala si do ruky kuchyňský nůž, sedla si na postel a vystrašeně civěla na dveře až do večera. Okolo desáté hodiny vyčerpaná usnula . Její suverenita se naprosto vytratila. Strašně se bála. Spala lehce a při každém podezřelém zvuku se probudila a oháněla se nožem kolem sebe, div se sama neporanila. Uprostřed hluboké noci něco zaslechla vedle své postele. „Neeeeeeee!“ zaječela a bodla po sluchu do tmy. Otevřela oči. Vedle postele ležel její kocour s krvavou skvrnou na břiše a vyplazeným jazykem. Díval se na ni skelným pohledem. Upustila nůž, chytla se za hlavu a rozbrečela se. Už neusnula.

Ráno vstala a podívala se do zrcadla. Zestárla tak o deset let a měla strašné kruhy pod očima. Zkusila se na sebe usmát, ale jen se hnusně zašklebila. Oblékla se, opatrně odemkla a rychle vyběhla ven s rukou na obličeji tak, aby neviděla na schodiště. Pak šla do parku, sedla si na lavečku a tři a půl hodiny tam seděla jako v transu. Dívala se stále do jednoho místa. Když se trochu uklidnila a nabrala odvahy, pomalu šla domů. Šla nejpomaleji jak to šlo, a tak jí cesta domů trvala hodinu. Když přišla k domu, chvíli na něho jen tak koukala. Pak vytáhla z kapsy klíče a opatrně odemkla vchodové dveře. Na své rohožce uviděla krvavou skvrnu. Její srdce se rozbušilo v divokém rytmu a po tváři jí stekla slza strachu. Věděla, že musí otevřít dveře a podívat se tam. A tak odemkla a roztřesenou rukou stiskla kliku. Strčila do dveří. Uviděla stejného mrtvého muže. Tentokrát však seděl u jejího stolu, na její židli s hlavou položenou na stole. Na ní se mu stále rýsovala zaschlá krev, která mu stekla po krku až k límečku. Věděla, že teď musí něco udělat. Nervózně se zasmála. Pak trochu silněji. Očima hleděla někam do jiné dimenze, jakoby skrz mrtvolu. S dalšími vteřinami přibýval její smích na intenzitě a na šílenosti.

Igor Hadrník se oknem díval za odjíždějící sanitkou pro duševně nemocné. Z krku si seškrabával červenou barvu. Šťastně se usmál.