Někde v Pekingu 2004

Martinovi, protože on ví.

Moje čokoládová berberská princezna se nade mnou naklonila a mé chřípí ovanula bolestně známá lehounká vůně ambry, fíkovníku a vanilky. . . Seděli jsme proti sobě na koberci a dovnitř do pokoje pronikalo světlo zvenčí a zabarvovalo okraje závěsů do růžova, do fialova, do karmínově rudé. . . A tenhle zářivý barevný závoj odsouval šero v pokoji kamsi daleko do koutů a za rohy nábytku. A občas jí sklouzlo po obličeji a vyvolal na něm dojem chvějivého, duhového lesku. Pozoroval jsem ji a ona věděla, že je pozorována. . . Byla na to zvyklá. Já ne. Byl jsem právě šestnáct set mil od domova, seděl jsem na pokoji s dívkou, co jsem se s ní scházel každý týden po celý můj pracovní pobyt tady v Pekingu a pokoušel se chovat jako pokaždé, když jsem u ní byl a doufal jsem, že dělám ty samá gesta a pohyby jako obvykle. Nechtěl jsem, aby na mě poznala, jak moc jsem naměkko. Končil mi pobyt a já doufal, že až zítra v 9.00 nastoupím do letadla směr Londýn bude už pro mě tahle místní Bell minulostí. Nelze přece milovat prostitutku. Doma mám Nikolu a Jill a. . .  A co vlastně? Nějak mi začínalo docházet, že tahle Bell pro mě znamená víc. Než jsem si ochoten připustit. Po celou dobu co jsem tady byl pro mě byla jediným člověkem, který ke mě měl upřímné sympatie. Neprojevovala mi chladnou uhlazenou pekingskou zdvořilost jako ve firmě. Nepodbízela se mi, nevnucovala se. Díval jsem se teď na ni a snažil se vrýt si do paměti každý detail její tváře. Od smolně černejch lesklejch vlasů, co jí padaly do očí a vystouplých lícních kostí až po úzké jahodové rty. ,,Bell?'', podařilo se mi jen zachraptět, protože mi to až moc stisklo pod krkem. ,,Chtěl bych ti něco říct.'' A pak jsem jí začal vykládat o Nikole, o svém pobytu tady v Pekingu, o tom, co cítím k ní a o tom, že je to nesmysl. A když jsem s celým tím monologem skončil a ve vzduchu ještě visel můj hlas, bál jsem se jí podívat do očí. A potom, když jsem to po nekonečně dlouhé době udělal, zahlíd jsem, jak jí z očí tečou slzy. A bylo to horší, než rána bičem. . . Pak jsme proti sobě ještě strašně dlouho seděli a oba dva se snažili překlenout tu ulitu trapnosti a minuty mlčení na nás dopadaly jak zrnka marnosti. Naklonil jsem se k ní a obejmul ji a ona mě začala líbat. Zoufale jsme se jeden k druhému tiskli a snažili se vyvolat aspoň nějakou vášeň. Jenže ve vzduchu pořád ještě viselo jak závoj smrti, co jsem jí před chvilkou řekl. . . Ještě zoufalejcse mě snažila masírováníma hlazením přimět k tomu, že je vše stejně jako vždy, jenže něco tu chybělo a uzavíralo to cestu čemusi jinýmu, co se snažilo proudit a obíhat kolem a i když jsme se snažili sebevíc, nedařilo se nám udělat z tělesnejch pohybů nic víc než pohyby. A čím víc jsme se snažili, tím to bylo horší, takže jsme toho nakonec nechali. Bell mi pak řekla, že to bylo tím, že už jsem byl asi zase v Londýně.

---