Nehroť to

Zvony na věži

dávno odbily půlnoc

a Ty říkáš,

že je čas jít spát

(souhlasím)

Půjčím Ti kus

deky a jsem šťastná...

šťastná, že ležím

vedle Tebe

(že Tě mám)

Cítím Tvou blízkost,

cítím, že Tě znám

i přes tu krátkou

dobu. Mám Tě ráda.

(Seš kamarád. Můj. Část mýho já.)

Cítím tvůj dech na mém čele

a slyším Kryla,

jak se táže Salome,

tak ustaraně...

( Salome, pláčeš?)

Ale já se usmívám.

Cítím lásku k Tobě, stejnou jako

k těm, které uvidím zítra,

k životu, ke slunci.

(Úsměv, prosím)

Člověk z mého těla

mizí, místo něj

se projevilo zvíře

plné chtíče a nenasytných pudů.

(Ano, nazvala jsem to tulivou náladou...)

Tma zapůsobila na nás oba,

i z anděla udělal chtíč

tvora nízkého,

myslícího jen na tělo.

(Volná láska?Volná zcela jistě, jen ta láska se občas neukáže)

Přemýšlím

nad Tvými myšlenkami,

Tvou tváří putují mračna

a já nevím proč...

(Chce se mi křičet, že jsem Ti nic neudělala)

Již vím...

Tvé srdce

patří jiné, bojíš se,

abych ho po Tobě nežádala.

(Ale já s tím počítám, neboj)

Chtěl bys být s ní,

já vím,

neboj,

budeš s ní zítra.

(Já budu sama, s Ním)

Ve městě

kouhout ráno neohlásí

paprsky slunce

nás zastihly nečekaně.

(Je ráno, čas dát noci sbohem)

Budím se chvilku poté,

ještě spíš,

jako malé dítě,

jako andílek na obláčku.

(třeba přeci jen jsi anděl)

Budíš se s překvapeným výrazem

na své tváři.

Došlo mi to,

jsem pro Tebe jen tělo

(Pudy?)

Proč musím dávat do všeho lásku?!

Nechci nic víc, než v tu chvíli

dostat jí kousek kousek zpátky,

v tu chvíli...pak již nic nežádám.

(Dáváš mi zpět kousíček mé lásky, pomačkaný, pošlapaný)

Já jsem opět člověk!

Leč Ty?

Zvíře nezmizelo...

naopak...

(chci a jen obejmout...mám i duši...)

Moc jsem od Tebe čekala,

od anděla,

zradila jsem kamarádství,

stejně jako Ty.

(Udělala bych to znovu)

Ležím vedle Tebe

a cítím, že pro Tebe nejsem nic,

jsem sama. Nechci!

Nechci být sama!

(Sama s člověkem, co si říká kamarád)