V E Č E R

   Richard už není žádný nováček. Už třetí rok jezdí tam a zpět. Týden co týden. Těch kilometrů a pětikorun! Cesty pohodlné, kdy je autobus poloprázdný, i cesty prostáté na jedné noze.

   Je večer. Škvírou mezi polozavřenými dveřmi proniká z kuchyně slabá vůně žehlení. Richard zběžně pohlédne na hodiny. Už abych zase šel.

   Rozhlíží se po pokoji, kam dal před dvěma dny aktovku, aby do ní naskládal několik učených knih, do nichž se ani nepodíval. a taková předsevzetí!

   Na stole jsou ještě jiné knihy a rádio, tužky a několik papírů. To je krámů. Máma už je ani neuklízí.

   Oči pomalu, ale pozorně hladí okraje předmětů na stole.

   Ani se mi nechce jít, v kamnech se už pořádně rozhořelo.

   Takový obyčejný pokoj. Ani koberce, jenom černé zešlapané linoleum, rozladěný klavír, na němž už několik let nikdo pořádně nehrál, stará železná postel, stůl a několik židlí. Můj pokoj. Náš pokoj.

   Nechce se mi odejít….

   Teď si tak lehnout a číst…nebo poslouchat rádio a praskání kamen…

“Co je s tebou, už je čas jít!” Dveře se o něco víc pootevřely a máma v nich stojí v obyčejné zástěře. Šedivá, krásná!

   Syrová skutečnost! Už je čas jít. Richard neohrabaně odstrčí židli, vstane, oblékne si kabát a levou rukou si už zcela mechanicky zvedá límec.

   “Tak ahoj, zase v pátek!”

   Pak ještě chvíli cítí teplo máminy ruky.Venku je tma, zima, trochu leze pod kůži. Ulice je prázdná. Neděle večer. Sem tam milenci, vracející se rodiny z návštěv. Teprve na široké ulici vedoucí k nádraží je živěji. Richard se už rychlou chůzí zahřál, tíseň vyprchala. Skoro je mu protivné myslet na sentimentální večer.

   Všechno je v pořádku. Zase na týden.

(1965)