Ráno

Slunce se zoufale snažilo prodrat své světlo skrz těla staletých stromů. Les vypadal jakoby hořel. Ale koruny jen doutnaly. Temné a pochmurné jak z nich vycházela ranní pára. A já to jen pozoruji a někde uvnitř mého těla cosi volá po tom, abych se vrátila. A kam? Mosty spálené. A vlastně nevím ani proč. Možná je tou zmrzačenou krajinou, kterou se sníh snažil zafáčovat, ale to nemá smysl. Vypadá ještě ubožeji než předtím. A taky bílé prstíky stromečků co jsou krátce na světě se po mně vztahují, neví co je čeká a tak to zkouší. I to nebe je schizofrenní. Když se otočím po tepu svého srdce vidím rudou oblohu co vykrvácí určitě již brzy. Když své zubožené srdce opustím, uvidím nový den tak v půlce jeho trvání. Policajt, ten mladej se po mě ještě otočil a usmál se. Začalo zlátnout srdce moje, už dochází krev, není kdo by bojoval za noc. Dnes jsi vyhrálo jitro. Však přijde den, kdy tě porazím-usměje se naposledy noc než naposledy kohout kdesi symbolicky zakokrhá a jí vyplaší. Kdybych se postavila na hlavu, vypadalo by to jako moře zachycené v bouři. Ale nejsem. Takže jsem já ta bouře. Vodojem co vypadá jako lízátko.

 Řekla bych ti stovky něžných slov, kdybych byla schopná slova. Obejmula bych tě tak pevně jak bych jen mohla, kdybych byla schopná slova. Kdybys tu byl… ale nejsi a než tě uvidím vyprchám jako minerálka, zrovna teď plná bublinek obsahujících emoce. Než tě uvidím … budu vyprchaná minerálka. Jenže ty to stejně už znáš. Naplníš mě , abych mohla opět prchat, budeš se mnou upíjet ty pocity, tak je to správně. Vychutnávala jsem si tu cigaretu a pocity zapomněly prchat. A tak je vstřebávám zpět… pojďte, jen pojďte…