Vrba

Na její starosti nikdo se nedívá,

kořeny v časech o nichž se nezpívá,

zvrásněná kůra slyší šeptaný žal,

kdekdo jej odloží a odkráčí v dál.

Jak ty když nemůžeš ani ona nezvládá,

větve ohnuté žalem na zem už rozkládá.

Vždyť není povina tvoje nářky vyslechnout,

tak projdi jen okolo, nech ji k slunci se pnout.

I já vrbou byl a kde jen jsem stál,

každý mi na záda, smutky své dal,

kdy přijde usvit jež mě radostí naplní,

kdy čerstvý vánek listy mé rozvlní.

Tak nechte vrby u řeky stát,

do jejich dne, nechte je spát,

až žal vyjde z kořenů a řekou odpluje,

až pak slunce vyjde a vítr zaduje.