Podivný hotel

Rowi: (chechot)(hned mě napadla scénka) Pátek večer, večírek na horách. Sešlost lidí, o kterých si majitel myslí, "že se nějak dají dohromady". Sedí se u stolu. Pije se. Zábava vázne.. žeby nuda? Ale čoby. To len chlápek vytrepává historky.. zo zásoby. Ostatní mlčí a visí hovořícímu mu na ústech. Vypraveč sice cítí, že je něco blbě, dvacet minut v kuse se vykecávat na intelektuální téma, ale nějak se nemůže zastavit.. zvlášť, když jej při řeči napadají skvělé obraty, příměry, historky a metafóry. Ostatní přemítají, že sem neměli jezdit. Občas se (skorem proti své vůli) rozesmějí, ale všichni přemýšlejí, co bude po tomhle extempore následovat. Když skončí, je chvilku ticho. Vyprávějící moudře přenechal slovo ve vzduchu s posledním nahozeným tématem a vtipem ze softvérové branže (..viděl jsem plakát, kde bylo napsáno "Ježíš změnil váš život/ Chcete uložit změnu?/ Dvě tlačítka Ano/ Ne. Chachacha). Chce se zdekovat. Zavládne ticho. Pak se slova ujme někdo jiný. Všichni si podvědomě vydechnou. Hovořit začne asi čtyřicetiletý muž. Mluví pisklavým hlasem, na konci každé věty se nervózně zasměje sám sobě. Naváže na téma, ale pak pomalu a strašně rozvláčně začne vykládat nesmyslnou historku jak jeho firma přeprogramovala web ministerstva pro místní rozvoj podle modelu švýcarské agentury. Nikdo nechápe. Střih. Mezitím na toaletách močí dva chlápci. "Co to jako je pičo?" "Nevím. Nějací chuji, ten brylatý je pry z radia.." "Šak mluvi jak radio." "Prima party" ušklíbne se druhý. "Co ta černovlasá? Dobré kozy, ne.." "Ty.. na tu ser, ona má děcko s Jastřebkem. A je jebla." "Co jako." "Dělala mu problemy. Nabonzovala fizlum nějake věci, když ji rušil." "Hm.. ale kozy ma dobre." "Ále je tlusta." "Jak viš?" "Vim." "Nedělej." "Byla s nama na Kotlince. Ožral jsem ju. Pak ju šukal ještě Krča." Smích. "Podivame se po těch dvojčatech" "Ty.. to su nějaké profesorky." "No dyť.. ty moc chlapa nezažijou. Jdem po nich." "Dobre." Uvnitř místnosti dvě doktorky, dvojčata z místní univerzity kolem pětatřiceti, okukují chlapy. Navoněné, výrazně nalíčené. Na večírek je pozval chlápek z rádia. Je pátek, jsou rády, kde jsou. Akademický život neskýtá příliš mnoho příležitostí k rozptýlení, natož k seznámení. A obě už v pětatřiceti vědí, že na spoustě věcí u chlapů nezáleží. Jedna se nahne k druhé. "Je to tu dobré, že?" "Víš, co mi řekl ten chlap?" "Co?" "Ať s ním jdu nahoru." "Mi ten druhý taky." Chvilku ticho. "A půjdem?" Podívají se na sebe. Chlap z rádia, vypravěč historek zaregistruje zkoumavý pohled dvojčat. Teď je ten okamžik. Dramatickým gestem přitáhne pozornost. Použije svůj oblíbený fór. Nikdo se nesměje. Střih. Kozatka sedí se spíkrem u krbu. "Cítím se někdy dost sám." Řekne spíkr. Kozatka vzdychne. Dívá se po tlustém plešatém chlápkovi z počítačové firmy na druhém konci místnosti, který se snaží svléknout síťované silonky. Z druhé strany místnosti se směje jeho odulá opilá manželka z křesla. Zpod deky ji trčí tlusté nohy.

Jen tak z praku, jo? Já, takhle v zajetí toho snu, (taky máš pocit, že jseš v něm jak v dece?), bych nepřidala ani slovo. :-) Jo, taky mě okouzlil ten buranský rozhovor těch dvou amantů na záchodě. :-)

Moje ubytovací sny vypadají obdobně. Většinou bez násilí, ale ten mrďajs je v nich taky. Většinou se ubytovávám v nějakých velkých halách, plných válend - ale všechny jsou obsazené, a ty, co nejsou obsazené, na těch leží věci majitelů, jakože už obsazené jsou. Hledám nešťastně své místo na spaní. Taky dost často jezdím do nějakých chatek. V nějaké je plno ochmataných knih. Vypadá to, že v té chatce někdo bydlí trvale. V jedné chatce řečním o Aleisteru Crowleym. Jsem chytrá, bože, jak já jsem trapně chytrá. :-)