Život je jen anekdota

Zimní starobylé město. Úzké uličky. Projíždí jimi nákladní auto s odkrytou korbou, po stěnách jsou divné plastové chomouty – a v nich jsou uvězněny ženské hlavy. Tedy celé ženy – ale je vidět právě jen ty hlavy. Jsem vyděšena, já samozřejmě vím, že s ženami se ne vždy a všude zacházelo dobře, četla jsem o tom, viděla jsem to ve filmech, ale teď poprvé to cítím, jsem součástí toho všeho. Teď poprvé to VÍM. Uvědomuji si, jak moc považuji ženu za základně posvátnou, a jak jsem se vlastně nikdy neztotožnila s vědomím, že je někde zneužívaná, týraná, mučena, zabíjena. To ponížení žen v chomoutech je děsivé, nevím nic víc, kam jedou, proč, co s nimi bude. Jen ty tvrdé plastové chomouty signifikují něco děsivého.

Další auta – jsou to stará nákladní auta s vysokou dřevěnou korbou, šedozelená, zakrytá trochu děravou plachtou. Na té jedou muži. Jsou vychrtlí, vyhublí. Archetyp zbědovaného muže. Obličej a dlaň – někdo mi mává. Mávám taky – najednou je to veselé – tak jako když mávám někomu, kdo stojí venku, když jedu vlakem na výlet, nebo někomu, kdo jede ve vlaku, když já stojím venku. Připadám si statečná. Asi tuším, že se to nesmí. Musím přece odpovědět na ten pozdrav, na ten lidský kontakt. Najednou z kabiny od řidiče na mne dozadu, jak stojím na ulici, kouká muž – nějaké kápo. A já si uvědomuji, že je to zlá tvář. A že jsem tím, že jsem zamávala, rozpoutala peklo. Že se bude pátrat po tom provinilém muži na korbě. Ten pocit, že jsem prozradila tu mávající dlaň je sám o sobě dost zlý. Ale pak se začínám bát i o sebe. Uvědomuji si, že tyhle lidi nic nezastaví, a klidně potrestají i mě – „civila“.   Jsou to agresoři, cizáci. Zatáhli válku do mírového města.

Večer – louka za městem, klasicky svažitá, jak tomu v mých snech bývá, chystá se v tom městě velká talk-shaw. Téma je závažné – agrese, ponížení, útok, válka. Moderovat to má naše sousedka Jana P. Žasnu: „Vždyť přece koktá,“ říkám (a je blbá, ale to neříkám nahlas, koktání se mi zdá dostatečný argument). Odpoví mi, že to je záměr – aby se to téma trochu zlehčilo. Udělá se z toho kabaret. Nic přece není smutné, všechno se dá zlehčit. Tragédie odeznívá, jsem povrchní a veselá, jako všichni na té ofáborkované louce. Sousedka Jana P. přibíhá – je jí přes čtyřicet, ale je ve cvičebním upnutém dresu, s barevnou čelenkou ve vlasech. Je to legrace, přidávám „pro pobavení“ svou historku o mávající ruce. Jsem ironická, sebeironická, celý život je anekdota.