Staří a mladí

„Benny, ke mně!“ zaječím nervózně na svého padesátikilového drobečka, řítícího se vysokou rychlostí ke střednímu knírači v barvě pepř a sůl. Zastavit se, natožpak vrátit se ke mně, ho pochopitelně ani nenapadne. Naštěstí je i přes své mohutné vzezření mazel, který – jak se říká – by neublížil ani mouše. Bohudík, těžko bych ho zvládala – je mi 19 a vážím skoro stejně jako on. O to víc mě překvapí neohrožené chování asi šedesátiletého vyhublého majitele zmíněného knírače. Hrdinně Benáška popadne za obojek a smýkne s ním doleva. Pánovo chování mi imponuje. Benny je však tvrdohlavý, takže s ním dědula ani nehne – takovou moc mám jen já nebo žrádlo. Proto rychle dorazím k seskupení a toho zmetka od kníračova zadku odtrhnu.

„Promiňte, opravdu se moc omlouvám, pouštím ho normálně na volno, nikomu by neublížil, nevšimla jsem si Vás, tak jsem ho nestihla odvolat…“ snažím se trapně omluvit svou chybu. Mám trošku strach, ze zkušeností vím, že právě tito lidé bývají dost nerudní. Pán mě však už po druhé a opět mile překvapí:

“To je v pořádku, slečno. Alespoň má tady Dan nějaký to rozptýlení.“ Sympatickým oslovením "slečno" mi zalichotí, takto jsem byla otitulována…teprve po třetí. Láskyplně sklouzne pohledem na nebojácného tvorečka u svých nohou. Bůhví proč mě zašimrá ve slabinách. Podívá se na mě taky jednou někdo s takovou něhou v očích?! Dan už se tváří neohroženě a dokonce se s Bennym očuchávají a začínají si i hrát. Stařík zvedne oči a otcovsky se na mě usměje. Tak podívá?! Pak oba rozpačitě mlčíme, nevím, co říct. Dotazy typu kolik je jeho Danovi, copak to je za rasu a tak podobně, by mi nyní přišly příliš nemístné, nepříhodné a trapné.

„Tak, nashle,“ plácnu nejistě, zamlaskám na Bennyho a poklusem vyklidíme scénu. Normální, přesto však jistým způsobem bizardní setkání ve mně zanechá divný pocit, neznámou pachuť.

Dvojici starého pána a starého psa (řekla bych, že Danovi může být i přes deset, dvanáct let) od té doby při svých procházkách potkám ještě mnohokrát. Pokaždé mě překvapuje jemnost a vroucnost jejich vztahu. Stařík sebou nosí malinký kartáč a když se Danovi do kožichu zachytí protivný bodlák, vyčeše mu ho. Asi začínám trošku bláznit, ale přiznám se, že se mi o nich někdy zdá. O něm... Myslím, že je vdovcem. Můžu se mýlit, nikdy jsem je ale nepotkala ve společnosti nějaké paní. Oba mě fascinují neochvějností s jakou kráčí po procházkových trasách, siluetou starého, přesto vzpřímeného muže s kníračem, který se nese hrdě plný nepřehlédnutelné sebedůvěry. Uchvacuje mě ten kontrast: stáří a síly, která je nejspíš daná jejich vědomím, že jsou dva, že jsou spolu, že nejsou sami. Přála bych si k nim patřit.

Chladný poryv větru se mi dostane za bundu, zimomřivě se oklepu, naskočí mi nepříjemná husí kůže. Pozdní říjen. Přitáhnu si kapucu pevněji ke krku a vytrvale pokračuji v procházce, oči skloněné k zemi, přimhouřená víčka. Uslyším Bennyho poblafnutí, rychle zvednu pohled. Zuřivě vrtí ocasem na onoho pána a stejně jako já se rozhlíží po Danovi. Zároveň mě zaujme starcovo změněné držení těla. Svěšená ramena, loudavý prodloužený krok. Dan chybí, najdu v sobě tolik taktnosti a porozumění, že se na hrdého knírače nezeptám, vím vše. Pán si najednou rozepne bundu a z vnitřní kapsy vyndá malinký kartáč. Došourá se k Bennymu, pomalu a se smutnou nostalgií ho pohladí po mohutné hlavě. Můj drobek, jindy tak živý, pokojně drží. Za uchem má zacuchaný bodlák. Pán mu ho pozorně vyčeše.

„Děkuju…“ zašeptám plaše s nevyřčeným otazníkem na konci slova. V tom si všimnu, že i staříkovi dole na kalhotách ulpěly dvě hlavičky bodláčí. Shýbnu se pro ně. Dotknu se ho.

„Máte tam…“ nedořeknu, zdvihnu oči, překvapeně mě pozoruje. Váhavě se zvednu, hledíme si do očí, dívám se o velký kus nahoru, je totiž značně vyšší než já. Stoupnu si na špičky a věnuji mu motýlí polibek na rty, vysušené a popraskané z části stářím a z části zimou. Odtáhnu se, zhluboka oddechuji. Moje oči, jeho oči, jsme hypnotizováni, dychtivost a energie mých devatenácti let přechází do jeho těla. V koutcích úst mu zahraje hebký úsměv, jeho pohled mě něžně pohladí. Konečně!

Vyrazím pryč, Benny se ke mně přidá, pána bez knírače tam nechám stát, stmívá se, v zatáčce se ohlédnu: vzpřímená silueta se dala s jistotou do pohybu.

1.2.2004