O odpornostech, válkách a láskách

Zase sen o válce. Vypadá to nejdřív jako hra, nebo docela běžné školní cvičení civilní obrany. Bojovka pro děti. Lesem jdou zástupy děti v plynových maskách. Vlastně, masky mají jenom ty první děti. Na zbytek dětí už nezbyly: Průvod pochodujících dětí vypadá pokojně. Právě z toho usuzuji, že se jedná pouze o nějaké cvičení, nikdo by přece tak zbytečně nepořádal do útvarů všechny děti, s maskami i bez masek, a nehnal je někam, zdánlivě do bezpečí, kdyby věděl, že se stejně zachrání jen pár dětí a zbytek je odsouzen k smrti. Stejný motiv se opakuje při bojovce v lese. V lese bloudí hodně lidí,  v mých snech se ty migrující davy lidí na lesních cestách vyskytují dosti často. Většinou to jsou habrové lesy. S tou svou šedivou kůrou vypadají strašidelně. Jdeme po jakémsi hřebenu nějakého dlouhého kopce. Po levé i pravé straně zalesněné stráně. Většina lidí se utíká schovat na pravou stranu, co nejhlouběji do údolí, schovávají se mezi stromy. Taky je následuji. Tady někde se situace mění. Z té báječné dětské honičky a hry na bojovku a schovávanou se stává děsivá skutečnost - po hřebeni za námi jde komando, které má za úkol ty lidi pozabíjet. Dávám dohromady skupinku, část těch lidí - možná dětí, která mi byla svěřena, a ženu je zpět na pěšinku na kopci. Někdo protestuje, že na té pěšině budeme přece pronásledovatelům příliš na očích. Je to opravdu holý nekrytý horský chodník. Ale já vím, že celá tlupa násilníků už taky sestoupila do údolí. Spolehli se na instinkt lovených - prchnout do skrýše, a to původně nebezpečné místo se stává nejbezpečnějším. Vím, že pronásledovatelé jsou zkušení, a ty stovky lidí roztroušených mezi stromy najdou a pozabíjí. Mají je jak ovečky pěkně v teritoriu, které jim předurčili. Na pěšině nikoho neočekávají. Morální problém, velký, že zachráním jen část dětí, a kvůli záchraně té hrstky dětí musí být zabito plno jiných lidí, dětí. Jinak by to nefunguvalo. Utěšuji se, že můj úkol byl zachránit právě tuhle skupinku. Alibisticky si říkám, že přece ty ostatní skupinky mají taky někoho, kdo má stejnou šanci zachránit je. Scházíme na levou stranu, liduprázdnou, bezpečnou. Přivádím svou skupinku do míru. Svět je takový, jaký ho znám. Potkávám své známé, pořádají se pikniky, ohníčky, pije se alkohol, zpívá se, veselí se. Tohle je můj život. Zajímám se o to, jestli je Zdeněk s Jarkou ještě spolu, a jak jim to klape, kde se koná slezina, a jetli mě taky pozvou. K těm lidem, které jsem dovedla do bezpečí, nic necítím. Daleko víc myslím na ty mrtvé za hřebenem kopce. Ale necítím vzdor, myslím si, že to tak mělo být.

Sny jsou tady proto, abychom si uvědomili věci, které máme pojmenované, ale nepochopili jsme je. Čerpají  z něčeho, čemu se občas říká kolektivní vědomí. Dostávají nás do situací, ve kterých jsme většinou v reálném životě nikdy nebyli. Prociťujeme v hloubi vlastního srdce pojmy, jako je holocaust, týrání, ponižování. Taky zrada, zbabělost, znehodnocení pojmů. Takových pojmů, jako je láska, obětavost, oběť v zájmu něčeho, někoho. Nakonec se ve snech staneme karikaturou sebe sama. Sny prostě nelžou, nakonec se stejně staneš sám sebou. Malou pitvorou.

Starší sen, který na mě hodně zapůsobil. Pluji na velké lodi. Je to zřejmě válečná loď. Loď ztroskotá, uprostřed ledového moře. Nepamatuji si, kam jsme pluli, ani proč. Ale intenzivně jsme prožila pocit topení. Vlastně - ani ten ne. Nebylo důležité, že se utopíme. Důležité bylo, že v okamžiku smrti se cizí lidé ve vodě objali. Ne proto, aby se zachránili. Ten akt objetí by utopení jenom urychlil. Ale proto, abychom někomu v té poslední chvíli dali najevo lásku. Byli jsme si absolutně cizí. Ale myslím, že jsem nikoho nikdy nemilovala více. Samozřejmě nás na poslední chvíli zachránili. Ale pouze před okamžitou smrtí. Nejdřív jsem si myslela, že nás odvezli do sanatoria. Ale bylo to vězení, a byl to blázinec, zastávka před smrtí. Jinou, takovou, kde už nebudeš mít ani tu volbu moci někoho před smrtí obejmout.

Dost často ve snech někoho zachraňuji. Nevím, co to znamená. Zachraňuji reálné lidi, ze svého života - své děti například. Ale i úplně neznámé. Nosím cizí děti. Vytahuji je z ohně. Z vraků aut. Utíkám s nimi. Zakrývám je svým tělem před útokem. Ležíme na zemi, pod mým tělem drobné dětské tělíčko.

Zvlášť naléhavý byl sen a obrovském sršáňovi, který chtěl uštknout a zabít nějaké dítě. Ten sršáň byl větší než dospělý člověk. To odporné zabíjení sršáně jsem si prožila do všech nechutných detailů. Mlácení klackem, vlastně spíš kládou, ve snech zvládám nemožné, rozbíjení hnusného těla, ze kterého lezl sliz, ale to obrovské žihadlo se pořád hýbalo, pořád se točilo směrem k dítěti, myslím si, že to byla moje praneteř Johanka. Nakonec jsem to monstrum upálila v ohni. „Užila“ jsem si to i se všemi zvuky a pachy škvíření děsivého hmyzího těla. Těsně před smrtí se sršáňův obličej proměnil v lidský. Nevěděla jsem, co jsem to vlastně zabila.

Z tohohle snu jsem byla špatná hodně dlouho. Tady jsem si sáhla hodně hluboko. Protože hmyz máme v sobě právě tak hluboko zakořeněný. Máme ho v instinktech, které zapomínáme. Je to protipól lidským zkušenostem - je nám odporný, a jsme jím fascinováni. Pokud je teorie o vývojové řadě člověka správná, někde od počátku té cesty máme v sobě každý zakódován zbytek hmyzího instinktu. Odtud legendy, odtud fascinace hmyzem, ale současně i odpor, který nutí člověka k dávení. Já přece nemám nic společného se sršáněm, kterého jsem upálila  v ohni. Já přece hodná, já přece chtěla zachránit dítě. Já přece mám své priority pevně stanoveny. Já přece nejsem vrah. Já jsem přece nezabila „sršáně - člověka“, já jsem se jen tak letně ohnala, zatímco si spokojeně - já člověk, sedím u rodičů na chatě, popíjím víno nebo slivovici, a obtěžuje mě nějaký komár.

Někdy věci, které v reálném životě budí odpor, jsou ve snu hodnoceny úplně jinak. V jednom snu jsem měla nemocného milence. Měl tuberkulózu. Vypadal hodně zbědavovaně, hodně nemocně. Šli jsme spolu pustou noční ulicí. Přepadli nás nějací násilníci. Tuberkulózní muž nás zachránil tak, že kašlal - vykašlával krvavé hleny, kterými zabíjel ty násilníky. Možná je jenom zaháněl na útěk. Vykašlával si krvavé kusy plic. Nebylo to odporné. Byl to akt lásky. Udělal to kvůli mě. Byl to decentní prošedivělý pán v obleku, s bílým kapesníčkem v klopě, který, aby mě zachránil, dokázal odhalit to nejbolavější a zdánlivě nejodpornější, co v něm bylo. I kdyby přitom měl umřít, zachránil by mě. Jindy, jiný muž, neměl svaly a kůži na místě hrudi. Když se odhalil, viděla jsem pulsovat srdce. Jen zpočátku jsem se lekla. Nakonec jsem to ve snu přijala - jako krásnou věc - a položila na to srdce ruku. Někdy k ránu jsem si sloupla kůži na své hrudi, a obnažila své srdce. Byl to jeden z nejintenzivnějších milostných snů mého života.

Sny nás učí, jak se nebát. Sny nás učí přijímat pravdu. Nelhat. Nelhat. Říkají nám: „Ty jsi přece upřímná, ty se přece nebojíš pravdy, ty přece umíš přiznat všechno.“